reklama

 
banan webhosting

Tasmánie VII: Východní pobřeží

: Jak už jsme se zmínili v předchozích článcích, Tasmánie byla za dob prvního osídlení Brity trestaneckou kolonií. Byli sem deportováni ti nejtěžší zločinci a ti nejhorší z nejhorších skončili v Port Arthuru. Ten leží na poloostrově Tasman Peninsula na jihovýchodě Tasmánie, asi 100 km od Hobartu.
 
Vězení zde fungovalo od roku 1830 do roku 1877 a díky opravdu přísné disciplíně a drsným podmínkám si získalo neblahou pověst nejtvrdšího vězení v britském impériu. Útěk z Port Arthuru byl prakticky nemožný. Když už se nějakému nešťastníkovi podařilo utéct, skončil roztrhán cvičenými psy anebo se stal žraločí svačinkou. Zbytky budov celého areálu, který kromě samotné věznice zahrnoval i nemocnici, kostel a ubytovny zaměstnanců, si v Port Arthuru můžete prohlédnout.
 
Můžete se také nechat dopravit lodí na nedaleký Isle of the Dead, tedy Ostrov mrtvých. Právě tady byli pohřbíváni ti, kteří těžké podmínky ve vězení nepřezili. Do Port Arthuru míří denně davy turistů, jde pravděpodobně o nejnavštěvovanější místo Tasmánie. Pro ""odvážné"" jedince může být zajímavá noční prohlídka věznice, kdy údajně ožívají duchové tehdejších zločinců.
 
Další historické místo Tasmánie jsme objevili vlastně náhodou. Jde o městečko Richmond, které najdete také na jihovýchodě Tasmánie, asi 30 km východně od Hobartu. Není zdaleka tak známé jako Port Arthur, ale co se historie týče, pyšní se dvěma triumfy: poté co přejedete nejstarší most v Austrálii z roku 1823, uvidíte na blízkém kopečku nejstarší stojící kostel v Austrálii z roku 1834. Sice jsme trochu nepochopili, proč má kostel plechovou střechu, ale takový je asi přístup Australanů k historii. Na rozdíl od Port Arthuru vám tu společnost nebudou dělat duchové, ale kachny. U mostu nás přepadlo obrovské hejno a loudily a loudily. Taky podle toho vypadaly.
 
: Naše okružní cesta po Tasmánii pokračovala po východním pobřeží, které musí být v létě opravdu rájem všech prací unavených Australanů. Tasmánii se také někdy říká Holiday Isle, tedy Prázdninový ostrov a nemalou zásluhu na tom má právě východní pobřeží s nádhernými písečnými plážemi, ale i zajímavými kamenitými kreacemi, které tu neustále dorážející vlny vytvořily. Představa jednoho hotelu vedle druhého je ale naprosto mylná. Hustota osídlení se ani na východním pobřeží příliš neliší od zbytku Tasmánie, a tak zde narazíte spíše na opuštěné malé hotýlky, penziony, či kempy a můžete tak strávit dovolenou opravdu v přírodě a ne na přeplněných plážích.
 
Jedním z nejznámějších středisek východního pobřeží je určitě Bicheno. Přestože městečko má jen kolem 700 obyvatel, nabízí řadu ubytovacích možností. Turisty sem přitahují mimo jiné také tučňáci, kteří nedaleko Bichena hnízdí, a tak je možné je tu v některých měsících v roce pozorovat, když se večer vrací z moře do svých hnízd. My jsme tu bohužel nebyli v tu nejvhodnější dobu.
 
Přes vnitrozemí severovýchodní Tasmánie jsme pokračovali do Launcestonu, druhého největšího města Tasmánie (70 000 obyvatel). Město se pyšní udržovanými budovami, početnými parky a zahradami, ale jedním z největších lákadel je bezpochyby přírodní rezervace Cataract Gorge nacházející se asi 2 km od centra města. Jde o hlubokou soutěsku, kterou protéká řeka South Esk River. Procházka touto soutěskou nabízí zajímavý pohled na její kolmé skalní stěny.
 
: Z Launcestonu už nás čekala jen asi 60km cesta do Devonportu, kde naše putování po Tasmánii před týdnem začalo. Po osmi dnech pobytu a téměř 1400 kilometrech najetých po tasmánských silnicích (i nesilnicích) jsme s pocitem dobře prožitého času nastupovali na tom samém letišti do podobně malého letadýlka na zpáteční cestu na kontinent.
 
Zprvu nás docela zarazilo, že se nekonala žádná bezpečnostní prohlídka, nebyli přítomni žádní policisté, a tak by si mohli případní teroristé přinést na palubu letadla celý zbrojní arzenál, ale pak nám došlo, že i kdyby se tak stalo, tak by nás stejně neměli kam unést; široko daleko jen kontinentální Austrálie a její menší bratr Nový Zéland. Byli jsme přeci na konci světa a to dá rozum, že odtud vede jenom jedna dlouhá cesta někam do středu dění.
 
(Poznámka autorů: Článek vychází ze zážitků z března 2001 a je uveden v původním znění. Nepochybujeme, že po událostech z 11.9.2001 v New Yorku byly i na malinkatém letišti v Devonportu zavedeny bezpečnostní kontroly cestujících.)
 
Jolana a Libor Křížovi (soutěžní příspěvek, f700)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz