reklama

 
banan webhosting

Japonská historie

Budování moderního Japonska podle evropského vzoru začalo v období éry Meidži r. 1869. Novou ústavou z 2. února 1889 se státoprávní uspořádání Japonska změnilo na konstituční monarchii. R. 1947 byla přijata nová ústava, která je dodnes v platnosti. Na jejím základě byla zrušena ústřední moc japonského císaře (tennó), ten však i nadále zastává funkci hlavy státu. Po smrti císaře Hirohita r. 1989 se novým císařem stal r. 1991 jeho syn Akihito. Nejvyšším státním orgánem je parlament, který volí předsedu vlády.
 

 
Dějiny Japonska před vzikem šógunátu
 
V l. stol. n. l, vznikl první japonský stát Jamato, který navázal kontakty s Čínou. Ve 4. stol. si Japonsko podmanilo část jihozápadní Koreje, odkud převzalo způsob pěstování rýže a čínské znakové písmo. Přes Koreu pronikl do Japonska buddhismus, který rychle získal množství příznivců, třebaže původní náboženství - šintoismus a konfucianismus zůstala zachována.
 
Vládou prince Šotoku začalo období absolutismu. R. 594 zavedl buddhismus jako státní náboženství, r. 604 vydal kodex 17 zákonů, které uzákoňují postavení císaře jako syna nebes. R. 710 vzniklo nové hlavní město Nara. Bylo to období vrcholu japonského buddhismu. Tzv. období Nara bylo výrazně poznamenáno vlivem buddhistických kněží, což urychlovalo úpadek císařské moci.
 
Ve snaze omezit sílící vliv buddhistů bylo hlavní město přeneseno do Heiankjó (dnes Kjóto). Došlo k přechodnému upevnění moci císaře a v Japonsku nastal kulturní rozkvět, zároveň však narůstal vliv dvorské šlechty. Čím dál větší moc získávaly zejména rodiny vojenské šlechty zodpovědné za obranu státu. V polovině 9. stol. se chopil moci šlechtický rod Fudžiwara. Koncem 11. stol. se císař ještě jednou pokusil zlomit moc rodu Fudžiwara, neuspěl však pro odpor šlechty.
 

 
Vláda šógunů
 
R. 1192 se dal Jorimoto z rodu Minamoto vyhlásit šógunem a převzal v Japonsku skutečnou moc. Začala epocha vlády bojovníků. Jorimoto přenesl sídlo své vojenské vlády do Kamakury, v blízkosti dnešního Tokia, a upevnil moc svého rodu přičleňováním pozemků podmaněných protivníků k svému rodovému majetku. Za vlády šógunů zůstal císař sídlící v Kjótu na trůně a byly mu prokazovány božské pocty.
 
Po smrti Jorimota přešla vláda do rukou rodu jeho ženy, avšak neschopnost její vlády umožnila císaři obnovit na tři roky vlastní moc. Potom převzal vládu nový šógun, Takaniči Ašikaga, a založil šógunát Muromači, jehož vláda však byla natolik slabá, že se v jednotlivých provinciích staly feudálními vládci silné rody, které začaly mezi sebou vést války.
 
Až do začátku 17. stol. se Japonsko neustále nacházelo na pokraji občanské války. Mír zavládl až v období Edo (1603 až 1876, podle sídla vlády šógunátu v Edu, dnešním Tokiu).
 
Iejasu Tokugawa, který se prosadil v bojích mezi feudály, vybudoval v 17. stol. v Edu policejní stát. Byly přerušeny vztahy se zahraničním a Japonci měli zakázáno podnikat cesty do ciziny. Portugalci, kteří r. 1543 jako první Evropané navštívili Japonsko a přinesli sem křesťanství, museli spolu s Holanďany zemi opustit.
 
Nastalo kruté pronásledování křesťanů. Kolem poloviny 18. stol. se Japonsko dostalo do hospodářských potíží, souvisejících s přechodem od naturálního k peněžnímu hospodářství. R. 1853 se podařilo americké flotile proniknout do japonských přístavů a vynutit si navázání styků. 8. července 1853 přistál v zálivu Uraga komodor Mathew Calbraith Perry a z pověření vlády USA nabídl Japoncům navázání obchodních styků. Japonci se obávali útoku západních zemí, proto souhlasili a už r. 1854 zpřístupnili americkým lodím dva japonské přístavy. Následovaly další obchodní smlouvy s Velkou Británií, Ruskem, Francií, Holandskem a Portugalskem.
 
Ve stejném roce se začala v Japonsku formovat nacionalistická opozice proti šógunátu. Šógunům bylo vytýkáno neoprávněné uchopení moci a byla požadována restaurace vlády císaře (tennó). Heslem uctívejte císaře a vyžeňte barbary protestovala opozice i proti otevření se Japonska vlivu západu. Povstalci vnikli 3. ledna 1868 do paláce v Edu a vyhlásili konec šógunátu. Poslední šógun Jošinobu Tokugawa odstoupil a odevzdal vládu císaři, jehož vládou začala éra Meidži. Hlavním městem japonského císařství se stalo Edo, přejmenované na Tokio.
 

 
Období Meidži
 
Císař okamžitě vyhlásil řadu reforem podle vzoru západních zemí, zejména Velké Británie, USA, Německa a Francie. Samurajové, původní vládnoucí vojenská šlechta, se cítili ohroženi a kladli zoufalý odpor. Poslední povstání samurajů se podařilo definitivně potlačit až r. 1877.
 
R. 1894 vypukla válka mezi Čínou a Japonskem, kterou se Japoncům díky jejich moderní a dobře vyzbrojené armádě podařilo během několika měsíců rozhodnout ve svůj prospěch. Podle šimoneseckého míru ze 17. dubna 1895 musela Čína uznat nezávislost Koreje, odstoupit Tchaj-wan a Pescadorské ostrovy a zaplatit Japonsku vysoké válečné reparace. Japonsko tak získalo ve východní Asii velmocenské postavení. R. 1898 muselo Japonsko na nátlak Ruska, Německa a Francie odstoupit Rusku přistav Port Arthur. Tuto strategicky důležitou základnu získalo zpět již r. 1904 ve válce proti Rusku. V následujícím roce Japonci anektovali Koreu. V tomto období také došlo k prudkému rozvoji japonského průmyslu. R. 1912 zemřel císař Mucuhito.
 

 
Japonsko - velmoc na východě
 
Za vlády Mucuhitova nástupce císaře Taišóa rozkvět průmyslu a obchodu pokračoval. Vzhledem k tomu, že Japonsko se účastnilo l. světové války na straně spojenců, získalo i bývalé německé državy v Tichomoří. Po válce, ve které Japonsko zaznamenalo hospodářský rozmach, nastalo období recese umocněné silným zemětřesením r. 1923 v oblasti Tokia a Jokohamy.
 
Expanzívní snahy Japonska byly omezovány sociálním napětím v zemi.
 
R. 1926 zemřel císař Taišó a na trůn nastoupil císař Hirohito. I období jeho vlády bylo poznamenáno hospodářským úpadkem, neboť Japonsko výrazně zasáhla světová hospodářská krize. Zároveň došlo k vyostření čínsko-japonských rozporů. Když Čína začala ohrožovat pozice Japonců v Mandžusku, napadly japonské jednotky bez přímého pokynu vlády v září 1931 Číňany a obsadily část Mandžuska.
 
Vláda se musela s počínáním armády smířit. Světová veřejnost reagovala ostrou kritikou. Japonci však přesto obsadili r. 1933 celé Mandžusko, vystoupili ze Společnosti národů a vytvořili formálně nezávislý stát Mandžukuo v čele s posledním čínským císařem Pchu Im. V té době začalo v Japonsku narůstat, především v důstojnických kruzích, nacionalistické hnutí, které si kladlo za cíl znovunastolení původních japonských ideálů. R. 1932 se stal ministerský předseda Inukai obětí atentátu extrémních nacionalistů. Následovaly další atentáty. Mladí důstojníci se pokusili nastolit v Japonsku vojenskou vládu, jejich spiknutí se podařilo vládě potlačit.
 
R. 1937 vypukla válka s Čínou, která trvala do r. 1945 a ve které Japonci obsadili téměř všechna významná čínská města. Číňané však nekapitulovali. Japonská invaze výrazně poškodila americké a britské zájmy v Číně.
 

 
Druhá světová válka
 
Spory mezi USA a Japonskem o politický vliv v jihovýchodní Asii a Tichomoří, které se zostřovaly již od poloviny 30. let, vyvrcholily v prosinci 1941, dva roky po začátku války v Evropě. Japonci bez jakéhokoliv varování přepadli americký přístav Pearl Harbor na havajském ostrově Oahu a zničili téměř celou tichomořskou flotilu USA.
 
Vojenské agresi předcházela dlouhodobá obchodní válka ze strany USA proti Japonsku, která vyvrcholila v létě 1941 obchodním embargem (zmrazením japonského kapitálu v USA, embargem na ropu a kovový odpad). Japonsko jako průmyslová velmoc bylo zasaženo v nejcitlivějším místě. Reagovalo vojenskými prostředky, za šest měsíců obsadily japonské jednotky celou jihovýchodní Asii až k Indii a Austrálii. Jeho spojenci byly mocnosti Osy Itálie a Německo, se kterými již r. 1936 Japonsko uzavřelo pakt proti kominterně.
 
V červnu 1942 se vojenská situace změnila. V námořní a letecké bitvě u Midwayských ostrovů byli Japonci poraženi a Američané získali zpět svoje pozice v Tichomoří. Následovaly další porážky. Nakonec 6. a 9. srpna 1945 svrhli Američané na japonská města Hirošimu a Nagasaki atomové bomby. Sovětský svaz vyhlásil 8. srpna Japonsku válku a 16. srpna 1945 japonská armáda bezpodmínečně kapitulovala. Zemi obsadili Američané.
 

 
Japonsko za okupace
 
Po 2. světové válce, v období americké okupace, začal v Japonsku demokratizační proces. Nová, demokratická ústava vstoupila v platnost 3. května 1947. V rozhlasovém projevu popřel císař svůj božský původ. V prosinci 1945 byla uskutečněna pozemková reforma. Po vítězství komunismu v Číně r. 1949 změnily USA svůj postoj vůči Japonsku, neboť se obávaly rozšíření komunistického vlivu i do tohoto státu.
 
USA odpustily Japonsku válečné reparace, podporovaly budování hospodářství a zasadily se o znovuvyzbrojení státu. 8. září 1951 byla v San Francisku uzavřena mírová smlouva, doplněna smlouvou o bezpečnosti, která stanovila rozmístění amerických jednotek v Japonsku a japonskou pomoc při obraně USA. Tím skončila okupace Japonska.
 

 
Moderní hospodářský stát
 
Japonsko rychle postupovalo na cestě hospodářského a průmyslového rozvoje a záhy se stalo silným konkurentem na světových trzích. R. 1960 navázalo obchodní styky s Čínou. Vztahy s USA byly komplikovány omezeními vztahujícími se na japonský import, která nařídil americký prezident Richard Nixon.
 
V květnu 1972 vrátily USA Japonsku ostrov Okinawa, který do té doby okupovaly. V červenci 1972 odstoupil ministerský předseda Eisaku Sato a jeho nástupcem se stal liberální demokrat Kakuei Tanaka. R. 1972 navštívil Čínu a ukončil dlouholeté nepřátelství mezi oběma zeměmi. R. 1974 byla uzavřena nová obchodní smlouva mezi Čínou a Japonskem. Ve stejném roce byl Tanaka pro podezření z korupce nucen odstoupit a ministerským předsedou se stal liberální demokrat Takeo Miki. Po volbách r. 1976 nastoupil do této funkce Takeo Fukuda. V srpnu 1978 byla s Čínou podepsána smlouva o přátelství.
 
Koncem roku vypukly spory ve vládnoucí straně. Fukuda v prosinci 1978 odstoupil a jeho nástupcem se stal Masadžoši Ohira. Po neúspěšném návrhu parlamentu na vyjádření nedůvěry vyhlásil na 22. června 1980 nové volby. Krátce před tímto datem Ohira zemřel. Ve volbách znovu zvítězila Liberálnědemokratická strana, ministerským předsedou se stal Zenko Suzuki. Odstoupil po dvou a půl letech a předsedou Liberálnědemokratické strany se stal Jasuhiro Nakasone.
 
Odsouzení bývalého ministerského předsedy Tanaky, který se při výkonu své funkce nechal podplatit americkým leteckým koncernem Lockheed, vyvolalo r. 1983 vládní krizi. V listopadových volbách vládnoucí strana utrpěla drtivou porážku. Roku 1989 se stal premierém Tošiki Kaifú, kterého r. 1991 vystřídal Kiiči Mijazawa, oba představitelé Liberálně demokratické strany. 9. srpna 1993 ji vystřídala po 38 letech vládní koalice 8 stran. Novým premiérem se stal M. Hosokawa. V krátkých intervalech se vystřídalo několik premiérů, z nichž Tomiiči Murajama se r. 1994 stal prvním socialistickým premiérem od r. 1957.
 

 
Japonsko hospodářskou velmocí
 
Již za éry Meidži vybudovalo Japonsko základy pro další průmyslový rozvoj. Zpočátku se země omezila na textilní průmysl a výrobu spotřebního zboží. Až ve 30. letech 20. stol. došlo k rozvoji těžkého průmyslu. Za 2. světové války byl japonský průmysl z velké části zničen, k novému rozmachu došlo až v období poválečné výstavby. Japonské zemědělství se zpočátku rozvíjelo velmi pomalu.
 
Zemědělství může sice na souostroví využívat pouze 12% půdy, ale v jižních oblastech umožňují příznivé klimatické podmínky i dvě sklizně za rok, což umožňuje Japonsku pokrýt až tři čtvrtiny vlastní spotřeby potravin. Pěstuje se především rýže, která je vyvážena i do Koreje, ovoce, zelenina a brambory. Obzvlášť významný pro výživu obyvatelstva je rybolov.
 
Japonsko je jednou z největších rybářských zemí světa. Zpracovatelský průmysl je soustředěn především v okolí hlavního města Tokia. Japonsko má jen málo nerostných surovin, i ropa a zemní plyn se vyskytují jen v nepatrném množství, takže je japonská energetika zcela odkázána na dovoz. Rozhodujícím prvkem japonského průmyslu jsou koncerny vyrábějící velké množství produktů.
 
Přesto dvě třetiny japonských závodů tvoří malé a střední podniky zaměstnávající tři čtvrtiny pracovních sil, které dodávají zboží velkým závodům. Bez ohledu na nedostatek vlastních surovin a téměř úplnou závislost na dovozu dosáhlo Japonsko po druhé světové válce postavení třetího průmyslově nejvyspělejšího státu světa.
 
Od počátku 50. let patří Japonsku vedoucí pozice v loďařském průmyslu a druhé místo ve výrobě automobilů. Je třetím největším producentem oceli. V japonském automobilovém průmyslu mají největší (šedesátiprocentní) podíl firmy Toyota a Nissan. Ve výrobě motocyklů zaujímá Japonsko první místo na světě. Třetím nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je strojírenství.
 
Velmi rozvinutý je průmysl elektrotechnický a výroba elektroniky. V Japonsku se vyrábí 50% světové produkce elektronických počítačů. Výrazný podíl má i spotřební elektronika, dále jemná mechanika a optika. Japonské šicí stroje, hodinky, dalekohledy, fotoaparáty mají ve světě vynikající zvuk.
 
Po 2. světové válce došlo k mohutnému rozvoji chemického průmyslu. Mimořádný význam v tomto odvětví má výroba průmyslových hnojiv, dále výroba kaučuku, cementu a benzínu, kde Japonsko zaujímá čelné postavení. Jeho nejvýznamnějšími obchodními partnery jsou USA, západní Evropa a jihovýchodní Asie. Roku 1988 byl v zemi otevřen nejdelší tunel na světě (53,85 km), který spojil ostrovy Honšú a Hokkaidó. Velkým japonským problémem je rychlý růst počtu obyvatel. V období šógunátu Tokugawa (Edo) se pohyboval počet obyvatel v zemi stabilně mezi 25-30 mil. Ale již v období Meidži (vláda císaře Macuhita) začal tento počet prudce stoupat. R. 1980 mělo Japonsko 117 mil. obyvatel. Do r. 2000 počítají Japonci se 130 milióny obyvatel. 17. ledna 1995 postihlo Japonsko silné zemětřesení, největší od r. 1923. Nejvíc postižena byla města Kóbe a Ósaka. Vyžádalo si přibližně 5000 obětí na životech.
 
S růstem počtu obyvatel souvisí i rozvoj urbanizace země, protože hornaté oblasti jsou dosud jenom řídce osídlené. Tři čtvrtiny obyvatelstva žijí ve stále se rozšiřujících miliónových velkoměstech. V současném období podporuje tento vývojový trend zejména průmysl soustředěný na pobřeží Tichého oceánu.
 
S rozvojem urbanizace (počet obyvatel Tokia stoupá denně o 500 lidí) dochází ke změnám tradičního japonského způsobu rodinného života. Tradiční velké rodiny se rozpadají, jejich náhradou se stává podnik, kterému Japonec, pokud je to možné, zasvětí celý svůj život. Rozhodující význam má jméno podniku. Většina podniků poskytuje svým zaměstnancům podíl ze zisku a dále sociální zabezpečení přesahující rámec pracovního poměru. Maximální identifikace zaměstnance s podnikem je pokračováním původních rodinných struktur, které se promítají i do těsného vztahu státu a hospodářství.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f2500)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz