reklama

 
banan webhosting

Argentinské ohlédnutí

Druhá největší země jihoamerického kontinentu je zároveň druhým nejstarším demokratickým státem na jeho území: 9. července 1816 vyhlásily Spojené provincie Rio de la Plata nezávislost a odtrhly se od Španělska.
 
Stopy po nejstarším osídlení Argentiny byly objeveny na severozápadě země: nálezy na tomto území pocházejí z údobí okolo r. 10 000 před Kristem. Jiná stará osídlení se nacházejí na jihu země, v Ohňové zemi a v Patagonii.
 
Prvním Evropanem, jenž probádal pobřeží Argentiny, byl Španěl Juan Diaz de Solís, jenž padl v boji s Indiány u ústí řeky La Plata. První pokusy proniknout z pobřeží do vnitrozemí selhaly stejně jako pokusy o vybudování města Buenos Aires r. 1536 - o čtyři roky později město dobyli domorodci.
 

 
Španělská kolonizace
 
Znovuzaložením města Buenos Aires r. 1580 začala úspěšná fáze španělské kolonizace. Hospodářský rozvoj Argentiny však dlouho zůstával skromný: z Buenos Aires do Španělska směly ročně vyplout jen dvě lodě. Až po založení vicekrálovství Rio de la Plata r. 1776, jež vedle Argentiny zabíralo i území dnešních států Paraguay a Bolívie, a po zrušení obchodních omezení o dva roky později došlo k rozmachu obchodování, na němž vydělalo především hlavni město Buenos Aires. Po nevydařené invazi britských jednotek v 1.1806 až 1807 vyvrcholilo hnutí za nezávislost otevřeným povstáním proti Španělsku, oslabenému vnitřními rozpory (1810).
 

 
Boj za nezávislost
 
Španělský král byl 25. května 1810 sesazen, v Buenos Aires byla zvolena městská rada (cabildo abierto) a vytvořila se Junta Gubernative Nacional Provisional de Rio de la Plata, jejímž úkolem bylo vést národní povstání. V průběhu bojů za nezávislost se odtrhly Paraguay (1811), Uruguay (1814 až 1828) a Bolívie (1825) a vytvořily nezávislé státy. Generál José San Martin seskupil silnou armádu, které se podařilo vyhnat Španěly. Na kongresu v Tucumánu 9. července 1816 byla vyhlášena nezávislost země.
 

 
Vnitřní rozpory a konsolidace
 
Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vypukla v zemi občanská válka. O budoucnost nového státu se střetli centralisté a federalisté. Zatímco obchodníci a velkoburžoazie v hlavním městě požadovali silnou ústřední vládu v Buenos Aires, velkostatkáři a latifundisté podporovali federální uspořádání se silnými provinčními vládami. Federalisté získali r. 1825 převahu, ale nepokoje a půtky skončily až r. 1880, kdy také došlo k osídlení Patagonie.
 
Na základě ústavy z r. 1853 má Argentina federativní parlamentní systém, prezidenta s exekutivní mocí v rukou, jehož volí jednou za čtyři roky grémium zvolené v jednotlivých provinciích. Zákonodárná moc náleží dvoukomorovém Národnímu kongresu, složenému ze senátu a poslanecké sněmovny.
 
V druhé polovině 19. stol. zesílil proud evropských přistěhovalců do Argentiny. Díky tomuto přílivu obyvatel a také díky výstavbě železnice (od r. 1856) se podařilo kolonizovat i jih země. Vedle chovu dobytka se významným národohospodářským odvětvím stalo i obilnářství. Ve 20. letech, za vlády prezidenta Hipolita Irigoyena (1916 až 1922 a 1928 až 1930) došlo k rychlému hospodářskému rozmachu země, jenž byl nakrátko přerušen hospodářskou krizí, jež však v Argentině nebyla tak tíživá, protože export masa a obilí napomohl zemi udržet se na světových trzích.
 
I tak však vedly hospodářské těžkosti k politické destabilizaci. Všechny pokusy o vytvoření stabilní civilní vlády však až do r. 1943, kdy převzala moc v zemi armáda, ztroskotávaly.
 

 
Perónova éra
 
Juan Domingo Perón vyhrál r. 1946 se svou novou stranou Partido Laborista prezidentské volby. Jeho politika tzv. justicialismu zlepšila prostřednictvím rozsáhlých sociálních programů a zvyšování mezd situaci dělnictva. Perón chtěl urychlit industrializaci pomocí pětiletých plánů, program rozvoje však příliš zatížil Argentinu a země se ocitla v těžké hospodářské krizi. Konflikt s katolickou církví ohledně plánované liberalizace rozvodů se stal záminkou k vojenskému puči, po němž musel Perón, jenž za svou popularitu vděčil i své ženě Evitě, odejít 19. září 1955 do exilu.
 
Vojenskou vládu vystřídal r. 1958 prezident Arturo Frondizi, ale ani on, ani jeho nástupci José Mario Guido (1962 až 1963) a Arturo Illia (1963-1966) nebyli schopni situaci v zemi stabilizovat.
 
K dalšímu vojenskému převratu došlo 28. června 1966, parlament byl rozpuštěn. Další, třetí junta se ujala moci 23. března 1971. Její velitel, generál Alejandro Lanusse, však povolil politické strany. Prezidentem byl ve volbách 25. května 1973 zvolen peronista Hector Cámpora, ale 12. října se ujal úřadu opět Perón, jenž se mezitím vrátil z exilu.
 
Když Perón 1. července 1974 zemřel, ujala se vlády v zemi jeho třetí žena Isabela, jež byla sesazena armádou 24. března 1976.
 

 
Vláda v rukou armády
 
Prezidentem země se stal 29. března 1976 vůdce vojenské junty generál Jorge Rafael Videla, jemuž se sice podařilo snížit míru inflace a zvýšit export, ale neuspěl ve snaze prorazit mezinárodní izolaci země, vyvolanou pronásledováním politické opozice, jemuž padly na oběť tisíce životů. Vedení země převzal proto 30. března 1961 generál Roberto Eduardo Viola a po něm v prosinci generálporučík Leopoldo Fortunateo Galtieri.
 
V dubnu 1982 obsadila Argentina Falklandské ostrovy, patřící od roku 1833 Velké Británii. (Argentinci ostrovy nazývají Malvíny.) Celá operace skončila po vylodění se britských vojsk katastrofální porážkou a přivodila Galtieriho pád. Na jeho místo nastoupil exgenerál Reynaldo Benito Bignone.
 

 
Návrat k demokracii
 
V prvních prezidentských volbách po osmi letech vojenské diktatury se 31. října 1983 prosadil kandidát sociálně demokraticky orientované Radikální občanské unie Raúl R. Alfonsín, jenž si stanovil za cíl oživit hospodářství a uskutečnit sociální reformy. Nepodařilo se mu však - pro odpor armády - uskutečnit další záměr - volat k odpovědnosti všechny, kdož za vojenské vlády zaváděli represívní a teroristická opatření. Další pokus o vojenský puč se již nepodařil a v Argentině se prosadila demokracie. Od r. 1989 je prezidentem Carlos Saúl Menem (opět zvolený i r. 1995), jenž usiluje o postupnou privatizaci státního sektoru. V únoru 1990 byly obnoveny diplomatické styky s Velkou Británií, přerušené r. 1982 (válka o Falklandské ostrovy).
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f700)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz