reklama

 
banan webhosting

Zpátky do minulosti

Podělím se s vámi o zážitky, jak jsme cestovali v hluboké totalitě. Píše se rok přibližně 1975 a my se chystáme do daleké ciziny, do Polska, kam se dalo jet bez víza, pouze s cestovním pasem. V té době je i Polsko v hospodářské krizi, ale spíše přes jídlo...
 
A tak doma nakupujeme kakao, bonbony, velmi žádané lentilky, oříšky v cukru, čokolády, vepřové konzervy a podobné, které se tam dá směnit za zloté. Jdeme také do Pasáže v Praze, vyměnit českou měnu za tvrdou. To byl takový přestupek, že za to mohl člověk jít sedět.
 
Nastal den "D" a my vyrážíme autobusem směr Špindlerův Mlýn. Před Špindlerovým Mlýnem je zastávka a přípravy na přejezd přes hranice přicházejí. Strkám tvrdou měnu dětem do botiček a to ještě bez vědomí manžela, protože na něm by to celníci určitě poznali.
 
Přímo na přechodu jeden ze synů praví: "Maminko, já si chci sundat botičky". Byla jsem jako by mne praštil velkou palicí a vysvětluji malému dítěti, že se to na hranicích nesmí. Dítě nechápe a já jsem zpocená po celém těle, přestože venku je sníh a zima. Celník přijde podívá se na každého, jestli je to podle foto opravdu každý z nás. Připadám si, že mně rentgenuje, ale snažím se zachovat klid.
 
Přejezd přes přechod dopadl dobře a my míříme do Jelení Hory. Tam nás ubytují a přivítají bílou omáčkou a fazolemi. Vydáváme se do města nejprve s vepřovými konzervami do masny. Nabízím je prodavačce, jelikož krám zeje prázdnotou. Než se prodavačka vzpamatuje, přítomné ženy mi je vyškubávají z ruky a platí královsky, vždyť maso neviděly, ani nepamatují. Určitě si říkaly, to bude manžel rád, v neděli bude k obědu maso, to bude svátek. A tak jsme obě strany spokojené, Polky mají maso, já zloté, asi si koupím záclony, ty tam měly pěkné.
 
Od té doby vím, jak se řekne polsky "řeznictví", víte jak? Čum na prazdne haky. Druhý den vyrážíme s bonbonama a burákama a kakaem a směňujeme a směňujeme. Manžel, ten šel s dětmi radši na sjezdovku, ten na to neměl nervy. Zato my s kamarádkou jsme byly dokonalé handlířky. Po shromáždění dostatku peněz vyrážíme do polského Tuzexu, že koupíme kazeťák. Bohužel i tam to bylo drahé.
 
Tak jsme se vydali na trh, tam vám bylo věcí, těch džín, kožichů, kůže a všeho možného, ale jídlo ne. A tak jsme nakoupili a já, jako správná ženská, nakoupila za polovinu původní ceny, smlouvat se musí, to se dělá pořád a když to jde, tak proč ne.
 
Připadala jsem si, jako Alenka v říši divů, nakoupila ke své spokojenosti a po týdnu dovolené jsem byla tak ztrhaná, že jsem se doma z toho ještě 14 dnů vzpamatovávala. Nastává čas odjezdu, kozačky se dávají do kufru autobusu dolů, mezi lyže a lyžáky, záclony si ženy omotávají kolem těla, džíny se oblékají pod naše kaliopky. Všichni jsme jak pumpy.
 
Na celnici opět celník vezme pasy, máte něco k proclení? Nikdo samozřejmě nic, vždyť tam nic nemají a tak náš autobus pouští k odjezdu. Teprve teď všichni blednou a za hranicemi musí řidič zastavit, protože po tak ohromném zážitku většina z nás letí do lesa. Můj závěr zní, nechtěla bych si to zopakovat a věřím, že doba Temna skončila podruhé. (Fotky nepřidávám, protože na prázdné háky byste se jistě nechtěli dívat.)
 
Dagmar Kostenková (soutěžní příspěvek, f100)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz