reklama

 
banan webhosting

Curritiba: Manga, banány a břízy

30. 11. 1999 večer, Curritiba, hostel
 
*Ubytovali jsme se v malém hostelu. Vypadá velmi slušně.*
 
:První dojmy z cesty z letiště jsou asi takové, jako bychom byli úplně v jiné Brazílii. Ten rozdíl je popsatelný jen slovy: Vše je tu jiné než na severu. Dost to připomíná Evropu a spíš tu německou nebo možná ještě severněji.
 
Let z Brasilie přes Sao Paolo opět měl své mouchy. V prvním letadle zase zapomněli na mou vegetariánskou stravu. Tak jsem si dal červené víno a oříšky. Sao Paolo vypadá z letadla jako New York - samé mrakodrapy a letiště je prostě obrovské.
 
Když jsme přesedali na let do Curritiby, zjistili jsme, že máme ty samé stevardky. Konečně jsem dostal to své vegetariánské jídlo. Pak Stano vymyslel, že si dáme něco speciálního. Vymyslel Campari. Čekal jsem co udělá, až se napije. Podle očekávání se strašně zašklebil. Pak si k němu objednal ještě juice, ale ani tak mu to nechutnalo, musel jsem to za něj vypít :-).
 
Pak letušky vyhlásily nějakou každoroční vánoční soutěž. Vyhrál jsem nějakou krabici. dost mi zkomplikovala cestu (nedá se totiž nikam zabalit). Co je uvnitř zatím nevím, asi bábovka. No uvidíme.
 
Systém autobusů je úplně jiný než na severu, kde se autobus prostě stopne. Tady mají na zastávkách plexisklové roury do kterých se vleze a zaplatí. Pak přijede autobus, jedna z bočních stěn se otevře a člověk vstoupí do autobusu. Přestup je takový, že autobus zastaví u podobné roury, vystoupí se a počká na další spoj. Výhoda je, že se nemusí znovu platit. Navíc je to tu levnější: R$ 0,90, oproti severu kde to stojí tak R$ 1,20 - 1,80. Zítra vstáváme v 6:00, tak jdu spát.
 
:Ještě něco jsem zapomněl. Je tu "strašná" zima. Večer je 14 °C! :-) Před dvěma dny v Manaus bylo tak 35 °C. Stano je velmi spokojen, ale já ne. A ještě má připomínky o tom, že by mohlo být chladněji, magor jeden.
 
*Teď je 23:40, čas deníku a reálný čas jsou opět srovnány.*
 

 
2. 12. večer, Foz de Iguacu
 
*Ubytovali jsme se, najedli, já jsem se osprchoval a jsem spokojený. Je to tady krásnější než jakékoliv předchozí ubytování. Je to v podstatě taková velká zahrada.*
 
Včera ráno jsme šli na vlak do Paranagui. Chytli jsme poslední lístky.
 
Něco tak krásného jsem ještě neviděl.
 
Trať má asi 110 km a převýšení asi 600 m. v Curritibě je ekosystém velmi podobný jihu Evropy. Rostou tam břízy, borovice a sem tam nějaká palma. U moře, kam vlak míří jsou tropy. Rostou tam manga a banány.
 
Cesta vede skrz hory, má čtrnáct tunelů a spoustu mostů. Stavěli ji asi devět let. Návrh vytvořil první černý inženýr a když návrh poslal do Evropy, řekli mu, že je to neproveditelné. Však taky během stavby zahynulo asi 1 000 dělníků. Dost k historii a teď k cestě.
 
Jede se hodně členitými horami. Okolo původní prales - je to asi jeden z nejrozmanitějších ekosystémů v Brazílii a tedy i na zemi. Kolem hory utopené v zeleni, občas říčka s vodopádem, skály, které nejdou slézt. Pastva pro oči. Prostě ráj na zemi. A vše vede k moři, k malému městečku (na zdejší poměry - má asi 200 tis. obyvatel :-).
 
Tam jsme jeli klimatizovaným vlakem, který zastavoval, abychom si to nejzajímavější mohli dobře prohlédnout a nafotit. Ve vlaku jsme dostali najíst a napít. Rozváželi to na vozíku jak v letadle.
 
Když jsme přijeli do města, zase jsme zkoušeli různé banky. MasterCard je tady definitivně k ničemu. Funguje jen na národní bázi. Pak jsme šli do přístavu a najíst se. No a potom jsme nasedli do normálního vlaku a jeli zpátky.
 
Nad horama byli mraky, takže jsme jeli do nich. Od moře to vypadalo jako neskutečně daleko, ale nakonec jsme vjeli do jejich spodního okraje. Byl to pohled "pro bohy".
 
Když jsme přijeli zpátky do Curritiby, jeli jsme zpátky na hostel a pak jsme šli hledat něco k jídlu (ryby). To jsme se nahledali! V Curritibě je snad více pizzerií než v celé Itálii.
 
:Na pěší zóně byl nějaký svátek. Koupili jsme si kukuřici a šli hledat nějakou malou restauraci. Nic! Jen automaty a pizzerie. Nakonec jsme si koupili jídlo u stánku. curritiba působí jako německé město, je tu vidět pořádek, takže jsme neměli obavy. Já si dal kukuřičnou kaši s krevetami a rýži a maniok, Stano měl něco na způsob teplého sendviče. Měl jsem toho víc, což Stano opět těžce nesl :-).
 
Pak jsme šli domů a zabloudili. Fakt je, že nás každý posílal na jinou stranu. Prostě od čerta k ďáblu. Když jsme přišli na pokoj, měli jsme nového spolubydlícího. Japonce s brazilským pasem. Tak jsme si povídali o japonské gramatice. Ještě že nejsem Japonec. To bych se nikdy nenaučil číst a psát :-).
 
Ráno jsme šli na autobus do Foz de Iguacu. Dálkové autobusy tady jsou perfektní. Chvíli jsme se díval na krajinu, chvíli spal a taky sledoval video.
 
Pak jsme dorazili do Foz de Iguacu. Koupili jsme si lístky na autobus do Sao Paola a odjeli do hostelu. Když jsme to tady viděli, rozhodli jsme se, že oželíme jízdenky, zůstaneme tady a do Sao Paola poletíme. Je to tady prostě nádhera!
 
Zajímavé bylo poslouchat Stana jak si (ten skrblík :-) zdůvodňuje, že nevyužije koupené jízdenky. Postupně došel k tomu, že je to vlastně tak, jako by ty peníze ztratil (stály něco kolem 1 000 Kč) :-).
 
Zítra jedeme do Argentiny, bez víz. A to ještě máme one entry víza do Brazílie, tak doufám, že nás pustí zpátky.
 
Jo, ještě jsme se v místní jídelně najedli za R$ 4. Vaří dobře a jak to tady vidím, všichni tu za tu cenu jedí jednou denně :-), protože se divili, jak málo jsme toho snědli. A přitom jsme se najedli celkem dost.
 
*Čas reálu a čas deníku je opět srovnán. Žerou mně komáři, tak si vezmu pivo a přesunu se někam, kde není tolik světla.*
 

 
3. 12. večer, hostel u Foz de Iguacu
 
*Sedím po večeři u piva, Stano "zdochol".*
 
:Dnes jsme byli v Argentině. nejdříve jsme si dali snídani. Místní klasika: veka, máslo, marmelády. Mají tady banánovou a je moc dobrá. Poprvé v Brazílii jsem si dal čaj. Normálně tady mají kafe.
 
No a pak jsme se jeli podívat do Argentiny. Když tam člověk jede na jeden den, nepotřebuje vstupní vízum a i když má Brazilské vízum one entry nejsou s tím problémy.
 
Nejdříve jsme se zastavili na hranicích tří států: Brazílie, Argentiny a Paraguaye. Je to soutok dvou řek: Paraná a Iguacu.
 
A pak jsme jeli na největší vodopády na světě. Je to fakt paráda. Nejdříve jsme se jeli motorovou pramicí podívat na hlavní vodopád na malý uprostřed řeky a sledovali vodopády shora.
 
Pak jsme jeli kousek dál a prošli nejdříve kolem vodopádu dole, pak jsme se přeplavili na další ostrov a prohlíželi si vodopády zespoda. A pak jsme to celé procházeli. Těch různých vodopádů je tam snad stovka. Je to prostě nádhera! Strávili jsme prohlížením celý den a furt bylo na co se koukat.
 
Já se pak šel podívat do místního parku (Stanovi už se nechtělo chodit) podívat se na subtropických prales. Byl jsem tam asi 20 minut a spustil se strašný liják (ještě že mám tu svoji pláštěnku) a tak jsem se vrátil. Škoda, bylo tam fajn.
 
No a pak jsme jeli zpátky. Na hranicích jsme "vyžebrali" razítka do pasu, snad nebudou při odletu potíže. je to totiž na stejné stránce jako vízum do Brazílie.
 
Pak jsme si objednali letenky (bohužel, na bezplatné lince v Sao Paolu) a jeli si je vyzvednout na letiště. Samozřejmě, že měli zavřeno.
 
Když jsme se vrátili, sedli jsme si k internetu. Stano nejdříve "nakopl" stůl s počítačem a pak rozbil myš :-(.
 
Pak jsme šli na večeři (vaří tady skutečně dobře) a to je konec dne.
 
Ještě poznámka k Argentině. na první poště funguje moje MasterCard, na rozdíl od Brazílie, kde nefunguje vůbec. Jinak, Argentina je asi 3x až 4x dražší než Brazílie. Například plechovka piva tam stojí asi tak Ag$ 2, kdežto v Brazílii stojí 600 ml piva R$ 1,5 a kurz měn mezi Brazílii a Argentinou je 2:1.
 
:Ještě něco. Svět je vesnice. Holku a kluka, se kterými jsme letěli z Prahy a potkali je v Riu na Cukrové hoře, jsme potkali zase tady. A když jsme se s nimi bavili, připojil se k nám Argentinec Drobný původem ze Slovenska.
 
Zítra se pokusíme dostat do Paraguaye, prý je tam levněji než tady, tak uvidíme. Jo, jdeme se podívat na největší přehradu na světě.
 
*Čas deníku a čas reálu je opět srovnán.*
 

 
4. 12. večer u piva, hostel u Foz de Iguacu
 
*Stano se balí. Nebo spíše se připravuje na balení. Prostě leží. Já už mám napůl sbaleno.*
 
Ráno Stano poprvé vstal dříve než já. V devět.
 
Po snídani jsme jeli do města zařídit konečně letenky. Nejdříve nechtěli akceptovat moji kartu, ale pak to prošlo. Na druhou stranu, Stanovi odmítly bankomaty výběry. Tak jsme se na to vykašlali a jeli do Paraguaye.
 
Hranice je přes řeku. Je to stejný chaos jako v Těšíně, ale okořeněný zdejší mentalitou. V Paraguayi jsme požádali o razítka celníka. Nejakou dobu trvalo, než sehnal někoho s razítkem a pak si řekl o US$ 10.
 
Na druhé straně hranice je jedno velké tržiště. Všichni tam jezdí nakupovat. Tak jsme si to prošli a šli zkoušet bankomaty. Stanova VISA měla opět problémy. Můj MasterCard byl v pohodě. U Citibank jsem z bankomatu měl na výběr jestli Paraguayskou měnu nebo USD. Vytáhl jsme US$ 200 a hned jsme měli po problémech s penězi a tak jsme šli nakupovat.
 
Nejdříve jsme se ale najedli. Opět výborné ryby. No a pak jsme šli do jednoho krámku s kůžema. Opět se smlouvalo. Tentokrát ne o ceně, ale o množství. Takže jsem za původních US$ 35 dostal kromě tašky, kterou jsem chtěl, ještě spoustu dalších věcí. Stano je na tom podobně.
 
Právě přišel Stano a prohlásil, že se sbalil za deset minut. asi to tam jen naházel :-).
 
A pak jsme šli zpátky přes ten bláznivý most. Za mostem jsme si koupili vodu. No vodu, spíš led, takže jsme do nejdříve museli rozbít. A pak jsme si chytli autobus k elektrárně. Je to největší elektrárna na světě. Má výkon 12,8 kWh. Je to ekvivalent dvou barelů za sekundu. Vodní nádrž má postavení dominia, takže nepatří žádnému státu, nebo spíše oběma.
 
:Nejdříve jsme si prohlíželi filmy. A pak jsme jeli na prohlídku. Hráz je neskutečně famózní. 198 metrů vysoká a v nejužším místě má 10,5 metru. Právem patří mezi novodobé divy světa. Prohlídka byla zadarmo, což se Stanovi zejména líbilo.
 
No a pak už jsme jeli do města a do hostelu. Ráno vstáváme brzy, tak asi půjdeme za chvíli spát. Já si ještě musím dobalit a rozmyslet, co si kam dám. V Praze může být tak o 30 °C méně, možná i o 40 °C. V Sao Paolu zítra může být ke 30 °C - doufám, že ne.
 
Ještě něco. Večer jsme se byli podívat do místního obchodu. Koupili jsme si nějaké nanuky a když nám řekli cenu R$ 0,10, Stano byl tak šokovaný, že zapomněl smlouvat. :-) Tak byla nízká.
 
*Dopiju pivo a jdu dobalit. Čas deníku a čas reálu je opět srovnán. Až dobalím, půjdu si prohlídnout hvězdičky, zatím jsem to tu nestihl.*
 

 
6. 12. večer, Praha
 
*Zrovna vybaluji. Je tu strašný chaos.*
 
Včera ráno jsem ještě byl na letišti ve Foz de Iguacu. Letěli jsme s Varigem, měli moje vegetariánské jídlo a to i přes to, že jsem si jej objednal pouhých 12 hodin předem (Normálně vyžadují aerolinky oznámit zvláštní jídlo 24 hodin předem.) - prostě jiná společnost.
 
Do Sao Paola jsme přilétli naštěstí na mezinárodní letiště. Pak Stano začal zkoušet kartu - opět nešla. Co s ní je, se ukáže až v Praze. V Banco du Brasil nešly automaty a tak šel na přepážku. Měl asi prošvihnuté limity, ale dostal R$ 50 (což není ani na odletovou daň). Moje karta v Sao Paolu fungovala. Podle jedněch Čechů víme, že MasterCard funguje taky v Rio de Janeiro. Prý nikde jinde.
 
Takže jsme vyrazili do města. Autobus stál R$ 12 - čtyřikrát více než v drahém Riu. Nechali jsme se zavést na Avenue Paulista a pak jsme se šli projít. Okolo nás byly samé mrakodrapy, občas nějaký parčík. Po chvíli nás to přestalo bavit a tak jsme šli hledat restauraci s rybami. Museli jsme zahnout do bočních uliček, na Avenue Paulista byly jen automaty a cukrárny.
 
Našli jsme dražší restauraci a dali si místní úpravu ryb - dušená se zeleninou. K tomu nám přinesli rýži a kukuřičnou kaši se zeleninou. V podstatě to bylo to samé co jsme si dali v Salvádoru na ulici, ale v úpravě restaurace s klimatizací a jedním číšníkem na dva stoly. Nemusím říkat, že to bylo moc dobré. Pustili jsme se do jídla a když číšník viděl, že jsem si rýži pokapal Tabacem, přinesl misku s naloženými papričkami v oleji. Papričky byly velké asi jeden centimetr (i se šťopkou), ale vydaly tak za kilo pálivých paprik. Oheň v paprice. Ale byly moc dobré - smíchané s pořádným soustem rýže.
 
Byli jsme u dost unavení a tak jsme šli hledat obchoďák na nákupy. A pak už jsme jeli zpátky na letiště.
 
Při odbavení jsme dostali "bingo" místo. Takže jsme si šli zařídit konečná místa až před gatem. Stano si samozřejmě vyhádal místo u okna u křídla - aby ho mohl "kontrolovat".
 
A pak už jsme vlétli do bouřky. Asi dvě hodiny letu byly turbulence. Stano opět nebyl ve své kůži. Mně akorát vadilo, že kvůli těm turbulencím jsme nedostali najíst - měl jsem hlad. Až po dvou hodinách jsme konečně opustili pevninu a turbulence přestaly. Najedli jsme se a šli jsme spát.
 
Přistání a přestup proběhly v pohodě. Při přistání v Praze nám zalehlo v uších (asi poprvé). Tak by mě zajímalo, čím to je, že se to stává zejména při letech s ČSA a jindy skoro vůbec.
 
Při čekání na zavazadla jsme pochopili, že jsme v Praze. Pás se zasekl a nikdo nic nedělal. Ženské v reklamacích jen čuměly. A když se tam člověk šel zeptat, co se děje, slečinka ho odbyla, že něco musí dopsat. Pak si tam mezi přepážkami telefonovali (přepážky jsou od sebe vzdáleny asi 10 m) a po chvíli už zavazadla vyjely.
 
No a potom jsme šli přes celní kontrolu. Já musel vybalit baťůžek s kamerou (baterka kamera vypadala na rentgenu jako plný zásobník :-) a Stano musel rozbalit celý batoh. Prý je to u lidí co přilétnout z Jižní Ameriky standard. No a pak už jsme jeli domů.
 
A to je konec naší cesty.
 
Martin Slíva (soutěžní příspěvek)


 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz