reklama

 
banan webhosting

Brasilie: Experiment architektů

24. 11. 1999, ráno, letadlo do Brasilie
 
Jsme na palubě letadla do Brasilie a tam přesedneme na letadlo do Fortalesy. Jeden postřeh z letiště: Poslali nás na gate A, ale tam byly tři východy. Když jsme se ptali kterým že máme jít, zaměstnanci jiných společností nás posílali od čerta k ďáblu. Navíc, na monitorech se nikdo nenamáhal doplnit, která že to je gate pro jednotlivé lety.
 
:Ale zpátky k včerejšku, Navštívili jsme Afro - Americké muzeum. Je to takové malé muzeum s různými exponáty s africkou kulturou. (*Letadlo začalo trošičku houpat a Stano zas má "nervy v kýblu" :-), neustále nadává.*) Dole pod muzeem je další muzeum - archeologie a Waju. Muzeum archeologie se specializuje na vykopávky v prostoru bývalého kostela, na dobu osídlování. Expozice Waju (indiánský kmen, který žil na území dnešního Salvadoru) ukazuje život indiánů; kuchyňské nádobí, pohřební urny, masky na slavnosti, - Průvodcem nám byl ekonom muzea, který mluvil špatně anglicky, ale Stano se nějak domluvil.
 
Pak jsme se šli projít historickou částí města a navštívili jsme muzeum sakrálního umění. Mimo jiné tam byly dvě zajímavosti. První byla socha Krista za dřeva Pau Brasilia, po kterém dostala Brazílie své jméno. Druhou zajímavostí byly sochy svatých, které byly duté. Převáželo se v nich zlato do Evropy.
 
Cestou na autobus jsme potkali místního umělce, který si říká Evan. Tvrdil, že jeho věci jsou vystaveny v několika muzeích. Ten chlap měl fakt talent. Prodával svoje tisky. Stano si jeden koupil, no spíš mu byl vnucen. Vzhledem k tomu, že nebyly číslovány, tak má asi jeden z tisíce (?). :-)
 
No a pak jsme se konečně vypravili do muzea námořnictví. Je to bývalá obranná pevnost Portugalců. Dneska v ní je funkční maják a to muzeum.
 
No a Stano dostal nápad, že se svezeme lodí na pláž na protější břeh zálivu a tam že se okoupeme. Cesta lodí trvala asi hodinu a na protější břeh jsme se dostali se západem slunce. Takže jsme si dali pivo a nasedli na tu samou loď a jeli zpátky.
 
Večer jsme po zabalení báglů (já) vypadli do města: byla tady přehlídka místních rege kapel. Nic moc, prostě jako u nás. Pivo a mládež postávající pod pódiem. Šli jsme ještě na kafe. (Místní má nakyslou chuť.) když jsem do něj vlil mléko, srazilo se. :-) U nás by z toho byl asi poprask, ale tady proto kafe s mlíkem nikdo nepije (ví proč).
 
No a to bylo asi půl dvanácté, tak jsme šli spát. (Stano ještě balil.) Když už jsem usínal, chtěl si, magor jeden, udělat mojí fotku. Udělal si ji. Dostal jsem bleskem z foťáku asi z půl metru. Takže jsem nadával a usínal znovu.
 
*Jdeme na přistání v Brasilii. Stano zase nadává, protože jsou tady mraky.*
 

 
24. 11. 1999, 1100, Brasilie
 
*Sedím na tranzitu před odbavením v Brasilii. Stano někde pobíhá, nejspíše zase žebrá "letecké poriadky". Tak jsem zvědav, jak dopadne.*
 
:Ráno proběhlo v klidu, až na to, že nás vzbudili o dvacet minut později. Naštěstí jsme měli podstatně větší rezervu. Cestou na letiště jsme si ještě naposledy prohlídli Salvador a letiště. Během letu nejdříve brblal, že jsou mraky. Po chvíli jsme se dostali do turbulencí. Když jsem si z něj začal dělat srandu, tak dost nervózně prohlásil: "Teraz nemám náladu na vtipy!" No byl z těch malých turbulencí (jemu stačí, když se letadlo zatřepe) úplně hotový. Prohlásil, že po návratu do Evropy bude mít létání nejmíň na rok dost.
 
Za chvíli otevřou gate, tak toho zase na chvíli nechám.
 
25. 11. 1999, večer, restaurace ve Fortaleze
 
Sedíme zrovna v restauraci, Stano si šel koupit další pohledy. Máme objednanou langustu. Jsme na to hodně zvědaví.
 
Včera po příletu do Fortalezy jsme šli zabookovat další let. Objevil se malý problém, zítra je pátek a let byl plný. Tak jsme se nechali zapsat na waiting list a dneska jsme let potvrdili. Doufejme, že nebudou nějaké problémy. Chceme ještě přebookovat poslední let mimo Sao Paulo a projet se vlakem a autobusem (vypadá to na 20-ti hodinový výlet). Po tom jsme vyměnili peníze za 1,89 - Real oslabil o 0,02 :-).
 
Ve Fortaleze nejsou hostely, ale mají tady posaudy. Je to ubytování v soukromí a je to ještě lepší než v Salvadoru.
 
Po ubytování jsme šli na pláž. Voda byla teplejší než vzduch a vzduch měl 26° C - asi v pět večer.
 
No a pak jsme šli na večeři. Dali jsme si rybu vařenou s cibulí, zelím, paprikou česnekem a kdoví čím ještě a v kokosovém mléce "Aqua de Coco". K tomu jsme dostali rýži, kukuřičnou kaši s vařeným vejcem a maniok. Nemusím zdůrazňovat, že jsme se zase přežrali. K tomu pár piv a bylo nám fajn.
 
:Ráno nás vzbudili o půl osmé. Stano objednal buzení a nic mi neřekl. Fakt je, že už jsem nespal, ale i tak mne to dost vylekalo, co kdo po nás chce.
 
Dali jsme si snídani (je v ceně) a Stano jak byl rozespalý zavadil o stůl a vylil mi džus :-//.
 
Pak jsme šli vyhlížet autobus. Bylo půl deváté a teplota vzduchu byla 31° C, vál příjemný vánek od moře a bylo fajn. Čekali jsme čekali a furt nic. Pak nám stopl taxikář a ukecal nás, že nás tam zaveze za R$ 22 (začal na 25 a myslím, že bychom to stáhli na 20 - ale jsme na dovolené). Byl to Ital, co se oženil do Brazílie a tak jsme si trochu popovídali.
 
Cestou jsme přijeli k závorám., kde vybírali mýtné (peuge). Ti brazilci jsou ještě vychcanější než Češi! Asi dvacet metrů před závorami zahnul do místního slumu - trochu nám při tom zatrnulo. Projel ho, podjel most a vyjel na silnici asi dvacet metrů za závorami. Policajti, nebo kdo to tam vybírá, byli úplně klidní. Co je ale pikantní, před tou odbočkou do slumu už čekal klimatizovaný autobus.
 
Když jsme přijeli do Cumbuco (je to asi 30 km za Fortalesou), koupili jsme si jízdu na bugatkách po dunách a šli se vykoupat. Pak jsme šli na ty bugatky. Stano si nejdříve sedl na zadní hranu sedadel se mnou, ale po pár poskocích a zastavení si přesedl vedle řidiče. Před tím neustále řval (no řval, párkrát řekl) na řidiče, ať jede pomalu, až jsme uvízli na jedné duně (nevyjel ji). No ale potom už se Stano cítil bezpečněji (zkrátka a dobře nemá rád, když něco kodrcá) a mohli jsme jet už trochu ostřeji. Fakt bych nevěřil, co se s takovou bugatkou dá vyjet či sjet.
 
*Už máme langustu, tak zatím. - Už jsme se dojedli. Bylo to maso z langusty vařené ve smetaně a zahuštěné moukou. Jsme z toho dost zklamaní, protože na pláži v restauraci přinesli vedle celou upečenou langustu, podélně rozkrojenou. Ale k tomu se ještě vrátím. Zpátky k ránu.*
 
:Vyjeli jsme na největší dunu, byla vysoká 40 metrů, dali jsme se si náš oblíbený kokos (já ho řízl trochou whiskey Jameson). Z duny se, no jak to říct, bobovalo na prkně, ne na sněhu, ale na písku. Ti vyděrači chtěli za pučení prkna R$ 2 (fakt to byl jen kus prkna) pro jednoho, tak jsme si to odpustili. Cestou zpátky se nám porouchala bugina, tak jsme přesedli na jinou, menší.
 
Trochu nám vytrávilo, takže po vykoupání jsme šli na oběd. Místní restaurace se nám nelíbila, tak jsme šli po pláži najít jinou. Málem se o nás poprali dva nadháněči (má to tu každá restaurace). Když jsme si vybírali, tak aby nám to ulehčili, přinesli plato s rybami, langustami a krevetami. Ukázali jsme na jednu rybu a tu nám udělali (neměla daleko do kila včetně hlavy). Bylo to pečená ryba na plátu s čerstvou cibulí a rajčaty, hranolkami, rýží a míchanou s fazolemi a maniokem. Asi nemusím zdůrazňovat, že jsme se zase přežrali. Poseděli jsme u vody (V tom vedru je lepší si objednat vodu než pivo. Nedokáži odhadnout kolik mohlo být stupňů, protože vál vítr od moře, ale myslím, že to bylo něco ke 40°C).
 
Pak začali chodit místní prodejci. Zaujal nás prodejce ovoce. Měl ovoce, co se u nás dá koupit. A taky "kažu". Vypadá to jako kapie se silnou šťopkou. Později jsme se dozvěděli, že ta šťopka je oříšek kešu, který se musí upražit. Stano to zkusil, a bylo to trpké, tak já to zkusím později.
 
Poté, co jsme přežili pod střechou největší vedro, šli jsme zpátky. Vlny byly o dost větší - tak 1,5 m, některé i větší a tak jsme se šli "pohoupat" mořem. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že jsme dost spálení. Tady stačí chvilka a to i když se snažíme poctivě se mazat krémem. Když jsme trochu odpočívali pod slunečníky z větví kokosových palem přišli za námi dva kluci, asi tak pět a osm let. Začali žebrat nějaké peníze (R$ 0,5 pro oba). Pro tyto případy nosím v baťůžku müsli tyčinky, tak jsem jim je dal. Když je snědli, mladší přišel znova a chtěl R$ 1.:-) Kolem nás šla nějaká Evropanka a dala tomu mladšímu dvě taková ta kulatá lízátka a ukázala na oba. Ten mladší se usmál a zmizel za hromadou židlí. Starší ho musel chvíli honit, aby dostal své lízátko. No a pak jsme šli na autobus. Potkali jsme místního učitele angličtiny a španělštiny, který jel do Fortalesy a tak jsme si pokecali (autobus stál R$ 2 každého). Jo, mezitím ještě Stano volal na Tam Airlines, že máme letenky z waiting listu. Když jsme přijeli do Fortalesy, koupili jsme si místní banány. Jsou menší a tlustší a taky sladší, skoro bez šlupky (je mnohem tenčí). Čtyři banány bylo asi 0,6 kg a stálo to asi R$ 1. Když jsme se osprchovali, uviděli jsme dílo zkázy sluníčka na našich zádech, rukou a nohou. Fakt to slunko tady přímo vypaluje kůži. No a šli jsme na večeři, do restaurace, kde jsme večeřeli předešlý den. Jak už jsem psal, nic moc. Při tom cena byla stejná jako na pláži a když to přinesli vedle ke stolu, vypadalo to nádherně. Navíc, když nám přinesli plato, abychom si vybrali, Stano do jedné langusty šťouchl prstem a ona ještě žila. Fakt se asi vyplatí jíst na pláži - stojí to stejně, ale je to lepší - no co, zaváhali jsme. Stano během večeře zavolal do Manaus, že přiletíme ve dvě ráno a objednal ubytování a odvoz z letiště. (Telefonní číslo jsme získali v hostelu v Riu).
 
*Teď tady sedíme u piva, Stano píše pohledy (i já bych měl) a mně se zase podařilo srovnat reálný čas a čas deníku.*
 

 
26. 11. 1999, večer, letiště v Brasílii
 
*Čekáme na let do Manaus, Stano se šel podívat na letadýlka a já zase píšu. V letadle se chci zase trochu prospat.*
 
Ráno jsem se šel projít po Fortalese (Stanovi se do toho horka nechtělo - 35 °C) a taky si vyzkoušet, jak mi pude nakupování bez univerzálního tlumočníka. Šlo to. Člověk ukazuje co chce. Koupil jsem si další kazety do videa, snad to pude.
 
Pak jsme jeli na letiště vyzvednout potvrzené lety. Začali jsme zase přebookovávat celou trasu (teda ten zbytek). Air pas je ideální. Dokud člověk nenastoupí do letadla, dá se všechno změnit. Když jsme pak nasedli do letadla směr Brasilia, ukázalo se, že místo u okýnka mám já. Nejdříve ho Stano zasedl, ale pak si musel dát batoh do těch polic nahoře nad sedadly. Toho jsem využil a sedl si k okýnku. Stano se strašně nasral a celý let se mnou nepromluvil. Dokonce si odsedl. A navíc do 10. řady k okýnku, což je asi nejlepší místo v tomto letadle. L
 
Po příletu do Brasílie jsme zase přebookovali poslední let (zhruba 3 hodiny od předchozího přebookování). Pak jsme si prohlídli halu a snažili se najít nějaké info o autobusech, protože od posledního přistání nás bude dělit asi 1 500 km cesty od Sao Paula odkud máme letenky do Evropy. Nic jsme nesehnali. Je to asi jako chtít v Praze jízdní řád Norska. alespoň vzdálenost zhruba odpovídá. Jo a ještě jsme si zjistili ubytování tady v Brasilii, až se sem za tři dny budeme vracet.
 
Pak jsme něco snědli. Mají tady zajímavý systém. Člověk nejdříve zaplatí a pak dostane zboží. Já si ještě prohlédl zlatnictví. Mají tu nádherné věci. Brazilie je proslulá drahými kameny, ale byl jsem varován, že si mám dát bacha. Tak asi nic nekoupím.
 
No a ještě k letišti. Je nádherné a vzdušné. Kolem mne teď šumí malé vodotrysky, všude je spousta zeleně. Počet terminálů je o něco menší než v Ruzyni, přesto odletová hala není větší než Hlavní nádraží v Praze. A navíc je mnohem hezčí, vše je prostornější a člověk se tu dobře cítí.
 
*No já toho už toho zase nechám, jdu najít Stana. Čeká nás dlouhý let, do Manaus je přílet 1:15, ale přelítáme časovou hranici, takže asi 23:15 Brasilského času.*
 

 
27. 11. 1999, asi poledne, loď na Rio Negro
 
*Před chvíli jsme minuli soutok Rio Negra a Rio Solimoes. Vypadalo to jako káva a mlíko. Negro má barvu černé kávy a Solimoes má barvu bílé kávy.*
 
:Z Brasílie jsme letěli v 21:42 a přistáli jsme asi v 1 v noci, ale v jiném časovém pásmu (+2 hodiny). Na letišti nás měl čekat nějaký člověk z cestovky, ale nebyl tam. Naštěstí je na letišti jiná cestovka, tak jsme domluvili ubytování za R$ 25 pro oba. Taxík nás stál R$ 15 (původně chtěl něco přes R$ 20, ale ukecali jsme ho - Stano ho ukecal). Přijeli jsme do hotelu, nic moc, ale ne přespání akorát. A začali smlouvat o výletě po Amazonce. Ukecali jsme (Stano samozřejmě) ho na US$ 300 na dva dny pro oba - o 20 dolarů méně.
 
*Přistáváme u plovoucího bufetu, tak zase za chvíli budu pokračovat.*
 

 
28. 11. 1999, poledne, Rio Negro
 
*Jsme zrovna u jednoho potůčku a malých vodopádů a odpočíváme. Za chvíli bude oběd. Časový posun je tady 2 hodiny oproti Riu, takže 5 hodin od Prahy. V ČR je teď asi půl šesté.*
 
Včera ráno si Stano musel jít koupit nějaké lehké kalhoty, jinak by ho průvodce nepustil na loď. :-( Fakt je, že je později nepotřeboval. :-) Po nákupech jsme šli do přístavu na loď. Ta má asi 12 metrů délky a 3 šířky. Má dvě paluby, takže je vysoká asi 4 m. Jako všechno tady, i loď je stavěná na místní lidi, takže se neustále mlátím do hlavy.
 

 
28. 11. 1999, po obědě
 
Po nalodění jsme se jeli podívat na soutok dvou řek. Rio Negro, které je jako káva a Solimoes jako bílá káva. Je to hodně zajímavé. Prostě hranice uprostřed řeky. No a pak jsme jeli na ryby. Přesedli jsme do dvou motorových kanoí (byly asi metr široké a tak deset metrů dlouhé) a vydali se po kanále na projížďku.
 
Rio je dost vyschlé, protože tak 50 metrů od břehu už mají vyznačené cesty, kudy mohou i s těmi malými loďmi plout. Kanál, kterým jsme proplouvali byl místy asi tak tři metry široký.
 
*Přesedáme, tak zase za chvíli.*
 

 
28. 11. 1999, večer, Manaus
 
*Už jsme zpátky v hotelu. vysprchovali jsme se a Stano zrovna balí batoh, což je velmi častá činnost tady.*
 
Poté, co jsme projeli kanály, zastavili jsme u houseboatu. Byla to taková plovoucí kantýna. Začali jsme rybařit. Já jsem chytil rybu jako první. :-) Nebyla piraňa, jak nám slibovali, ale asi 15 cm velký sumeček (asi), který by byl u nás ozdobou akvárií. Pak jsem chytil ještě dvě ryby (spíše čolky). Stano chytil dvě ryby. Celkově bylo rybaření zajímavé, ryby neustále okusovaly návnady, ale chytit se jim moc nechtělo.
 
Pak jsme jeli na krokodýly. Počkali jsme, až se setmělo a hledali je baterkou. Stačilo posvítit na břeh a byly vidět jejich oči. Průvodce jednoho malého chytil (měl asi 30 cm) a přinesl nám ho do loďky. všichni jsme si toho malého krokodýla podrželi v rukách.
 
No a pak jsme v úplné tmě jeli zpátky na loď, kde nás čekala večeře a místní koktejl Daikiri: rum se šťávou z citrónů a ledem. Byl pěkně silný.
 
No a pak jsme šli spát do sítí. Spí se v nich pohodlně. Ráno jsme jeli zase kousek dál a pak jsme šli na malou procházku pralesem. Rostlo tam mango, kešu, -
 
*Jdeme na večeři tak zatím končím.*
 

 
29.11. 1999, 0:10, letiště Manaus
 
*Sedím zrovna v odbavovací hale. Málem nás nepustili přes bezpečnostní kontrolu, protože jsme měli v batůžcích foukačky. Museli jsme se vrátit a dát je do obálek. Ale zpátky k ránu.*
 
Po procházce pralesem jsme se chvíli koupali v jednom z přítoků Rio Negra. Voda byla příjemně teplá. Seděli jsme ve vodě, pili pivo, prostě pohoda.
 
Protože Rio je asi o deset metů níže než v březnu, vytvořil se na jeho přítoku malý vodopád (asi 3 metry). Použili jsme jej jako malou sprchu. Pak jsme šli na loď na oběd a asi hodinu po vyplutí jsme uprostřed řeky přestoupili na jinou loď, která nás vzala do přístavu.
 
Tam nás měl čekat průvodce, ale nikdo tam nebyl. Stano začal být dost nervózní, ale pak jsme si vzpomněli, že říkal něco o 17 hodinách. Protože bylo půl páté, tak se zase trochu uklidnil. Když ale nepřišel do ¼ na šest, zase začal být nervózní. Nedivím se mu. V hotelu jsme měli batohy, pasy, letenky a všechno mimo malých baťůžků co jsme měli s sebou na lodi.
 
Asi v 17:20 jsme pomalu šli z přístavu k bráně a v polovině cesty jsme ho potkali. Lámal nějaké Francouze na výlet lodí. Takže zase bylo vše v pohodě. Stano si ještě vyfotil místní operu a jeli jsme do hotelu se převléct, umýt a znovu přebalit batohy.
 
Pak jsme šli na pivo a dali si večeři, smaženou rybu - já měl větší, což Stano opět těžce nesl :-). Po večeři nás průvodce hodil na letiště.
 
A tak jsme tady. Zase se mi povedlo srovnat časy deníku a reálu. Za čtvrt hodiny máme boarding time, do Brasílie přiletíme asi o půl deváté. Já musím nabít baterky do kamery, všechny tři jsou vybité. Pak musíme vyzkoušet jak se tady dá vybírat z platebních karet. Dolary, co jsme měli s sebou jako cash (US$ 500) už totiž došly. Stanova VISA asi bude bez problémů, ale nevím jak dopadne moje MasterCard, není tady moc obvyklá.
 

 
29. 11. 1999, asi ¾ na deset večer, Brasília
 
*Sedím v possadě, vysprchoval jsem se a je mi fajn. Stano "umřel". Spí jako špalek.*
 
Let do Brasilie měl asi půl hodiny zpoždění. V letadle zase zblbli jídlo. V první půlce bylo vše O.K., pak nastoupila nová posádka, vyměnili catering a zase na mne zapomněli. A při tom jsem se ze svého místa ani nehnul, letěl jsem pořád v tom samém letadle.. Nevím proč se bookuje kód VGML, když ho stejně nikdo nečte.
 
Po příletu jsme zase měli nějaké povinnosti na letišti (poslední přebookování :-). Pak jsme se jeli ubytovat. Bydlíme v příjemné possadě, pokoj sice nemá okno, ale na přespání je to akorát.
 
A pak jsme vyrazili do města. Nejdříve jsme navštívili České velvyslanectví. Konzulka bohužel neměla na nás čas (měla tam nějakou návštěvu) a bylo na ní vidět, že je jí to dost líto. A pak jsme šli na Slovenskou ambasádu - je to hned za plotem, ale musí se to kousek obejít. Nejdříve jsme potkali slovenského velvyslance, který s námi prohodil pár slov a pak se nám věnoval slovenský konzul. Pomohl nám zabookovat zpáteční let do Evropy a trochu jsme si povídali.
 
Potom jsme šli do centra Brasílie. Hodně nás zklamalo. Je to takový experiment architektů, ale k bydlení to není. Mám takový pocit, že je to největší prohra v dějinách architektury. Ale město je "živý" organismus a tak na původně prázdných prostranstvích rostou nové stavby. Za pár let se to asi srovná a bude to i k životu.
 
Navštívili jsme i proslulý kostel. Není tak štíhlý jako na všech fotografiích, spíš působí hodně "bachratý". Kolem kostela je vodní příkop a dovnitř se jde podzemním tunelem. O tom, že tento experiment se také nevyvedl svědčí i to, že uvnitř je spousta děr ve skleněných mozaikách a dovnitř teče. Navíc se uvnitř prohánějí ptáci. Věřící byli v tom velkém prostoru jen dva. Viditelně věřícím k srdci nepřirostl. Je to jen atrakce pro pár turistů.
 
Pak jsme šli vyzkoušet jak fungují bankomaty. Některé berou Stanovu VISA kartu. Navíc na žádném není označení VISA, takže než jsme na to přišli, uplynula asi hodina. Které berou mou MasterCard, to jsme zatím nezjistili. Jo, mezitím jsme navštívili jedno z místních shopping center a najedli jsme se tam (každý za asi R$ 10). Mně to chutnalo, ale Stanovi ne. Obávám se, že by mu za tu cenu nechutnalo nic, zvláště když vedle byl bufet s polovičními cenami - ale tam bych do pusy nic nevzal.
 
Takže po pokusech s kartou jsme šli najít internet. Místo, kde měl být jsme našli, ale zpočátku to vypadalo, že tam nikdo není, protože společnost se stěhuje. Kvůli nám, ale nahodili na hodinku server, takže jsme se dostali zase k poště (máme konto na hotmailu). Potom už jsme jeli do possady. Stano okamžitě usnul, teda stačil si ještě vyzout boty, víc už nic :-). On totiž nějak nemůže v letadlech spát, na rozdíl ode mne, který usne skoro při každém letu.
 
*Já tady sedím, ale už se mi klíží oči, tak jdu taky spát. Jedna baterka do kamery už je nabitá (dal jsem ji do nabíječky hned ráno), druhá se zrovna nabíjí. Ráno tam dám třetí a doufám, že ji stihnu nabít, protože do odletu zpátky už asi nebudu mít příležitost. Takže teď už jdu skutečně spát. Čas reálu a čas deníku je opět srovnán.*
 

 
30. 11. 1999, ½ třetí, Brasília, letiště
 
*Zrovna čekáme na let do Curitiba přes Sao Paolo. Stano píše pohlednice. Podle množství co už napsal nejspíš píše celému Slovensku:-). Mi se do psaní pohlednic moc nechce, ale asi taky nějaké napíšu.*
 
Ráno jsme se vzbudili až v půl desáté. Pak jsme šli hledat bankomat na MasterCard. Nikde tu není. Navíc tady je lokální svátek, takže všechny banky jsou zavřené. Takže zase nic. Pak jsme si šli prohlídnout další část centra. Je to jedna dlouhá ulice, široká asi 500 m. Z obou stran ji lemují pětiproudé jednosměrné magistrály a mezi nima není nic, jen tráva a občas nějaký ten strom. Nejsou tam ani cesty pro pěší, prostě nic.
 
Takže jsme šli na místní televizní věž na vyhlídkovou terasu. Z ní je vidět, jak nesmyslně velké prostory jsou pomalu zastavovány nějakými budovami, Pak jsme se vydali směrem k pomníku Kubíčka. Šli jsme strašnou dobu. Pomník je takový srp :-), ve kterém je Kubíček.
 
Pak už nás ty vzdálenosti přestali bavit, tak jsme se rozhodli jít zpátky. Nějak jsem dostal střevní potíže a musel jsem na záchod. Nikde poblíž nebyly toalety, tak jsme šli poprosit do nejbližší budovy. bylo to ministerstvo publico de distrito federal e territories. Na toaletu mne doprovázel ozbrojený strážce :-).
 
No a pak jsme sedli na autobus a prohlídli si město cestou do possady, odkud jsme jeli na letiště. Když jsme čekali na autobus, Stano si šel koupit něco sladkého. Zrovna přijížděl autobus, když platil. Málem jsem mu ujel :-). Ale doběhl to :-). Na letišti jsme šli najít nějakou fungující banku. Jedná byla Banco do Brasil, ale zrovna měli poplach. Blblo jim bezpečnostní zařízení. Asi po čtvrt hodině nás pustili dovnitř, ale MasterCard nebrali. Jediná banka, která je bere je Citi (asi). Prý žádali MC o autorizaci, ale ten odmítl. No, vzhledem k tomu, že ve všech průvodcích je varování před placením kartami v obchodech kvůli podvodům, tak asi věděli proč.
 
Čas deníku a reálu je opět srovnán.
 
*Jdeme se odbavit a změnit letenky :-). Teď už skutečně naposledy.*
 
Pokračování na Bedekru přineseme v pondělí.
 
Martin Slíva (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz