reklama

 
banan webhosting

Putování severní Indií

V Indii se mísí tradice s moderními technologiemi, pulzující města kontrastují s leckdy klidnou, ale nádhernou krajinou. Zemi, ve které žije více než jedna miliarda lidí, nestačí jen vidět – musíte ji zažít. Troufáme si garantovat, že na ni jen tak nezapomenete.
:Dilí, Red Fort - foto autorScházíme cca 2 hodiny před odletem letadla do Moskvy. Zatímco Praha zažívá nefalšovaný příchod jara, Moskva (resp. Šeremetěvo) je přikryta sněhovou pokrývkou. Čtyřhodinovou pauzu trávíme v tranzitním prostoru letiště, neboť nemáme vízum pro jeho opuštění. Tranzitní prostor příliš mnoho zábavy neposkytuje, duty freeshopy máme prolezlé během hodiny a na předražené kafe resp. sendvič nemáme chuť; blahořečím tak svému rannímu nápadu zabalit několik housek z předchozího dne (které bych jinak musel vyhodit).
Let do Dilí probíhá v poklidu, jen při přeletu Himaláje litujeme, že letíme v noci a že toho tudíž není moc vidět. Okolo třetí hodiny ráno nás ze země vítá záplava světel – Dilí.
Na letišti čekáme asi třičtvrtě hodiny ve frontě u imigračního úředníka, kterému odevzdáváme vyplněný formulář. Po vyzvednutí zavazadel jdeme prozkoumat směnné kurzy a to jak v hlídané zóně tak i mimo ní, nicméně jsou všude stejné. Při výměně ovšem zapomínáme vzít doklad o směně, který po vás občas někde mohou chtít.
V hale odmítáme řadu nabídek na odvoz taxíkem a ptáme se po stanovišti autobusů. Chlapík nás pošle špatně, jinými slovy, ke stanovišti taxíků. Tam sice nějaké autobusy stojí, ale nejedná se o veřejnou dopravu. Mříže na oknech vozidel naznačují, že to opravdu nebude dobrá volba.
Dvacet minut tam pobíháme, odmítáme další nabídky na taxi, nakonec se vracíme před halu letiště, kde, jak se ukazuje, stojí autobus do centra. Zatím je poloprázdný, máme však drobný problém s tím, kam dát zavazadla; nakonec zabírají celou uličku. Ihned také vyndaváme repelent, protože nás obtěžují komáři. V autobuse je sice vedro, ale je téměř bez oken, takže se to dá snést. Když už je asi po půl hodině narvaný k prasknutí, usedá za volant řidič a vozidlo vyráží do centra. Průvodčí se procpává (spíš přeskakuje zavazadla v uličce) davem a vybírá peníze. Dáváme se do řeči s chlapíkem sedícím vedle nás, ale příliš jeho angličtině nerozumím, navíc autobus také nepatří k nejtišším; ochotně nám ale radí, kde vystoupit. Cestou z okna vidím probouzející se Dilí (je asi 5 ráno), ulice jsou lemovány tisíci spících lidí, přikrytých pouze hadrem.
U vlakového nádraží New Delhi vyndaváme Lonely Planet a pomocí mapky v něm obsažené se snažíme zorientovat a najít cestu na Main Bazar, kde se zamýšlíme ubytovat. Před tím ovšem musíme přejít nadchodem nad celým nádražím a tam si poprvé uvědomuji skutečný význam slova bída – tisíce spících, namačkáni jeden vedle druhého, přikryti hadrem, a to ne v nádražní hale, ale přímo na perónech, na schodištích, prostě všude.
Mírně otřeseni přicházíme na Main Bazar, kde se pokoušíme najít námi vyhlédnutý hostel, přičemž se brodíme horami odpadků (večer se zde konají trhy) a odháníme asi deset hostelových naháněčů. Ti jsou obzvlášť neodbytní, doprovází nás až do hostelu, přes naše četná upozornění, že od nich nic nechceme a že v žádném případě od nás nic nedostanou. V recepci hostelu si říká jeden z nadháněčů o provizi, proto upozorňujeme obsluhu, že jsme si hostel našli sami a že naháněč neříká pravdu. Ubytováváme se v celkem čistém pokoji s televizí a koupelnou, pokoj je však bohužel bez oken. Pak si jdeme lehnout.

Neděle, den první
Vstáváme lehce před polednem, moc jsme toho nenaspali, neboť v hostelu byl od rána docela hluk (zbíječka z vedlejšího domu), ale chceme toho vidět co nejvíc. Z hostelu vyrážíme hledat místo, kde bychom se mohli naobědvat. Na Main Bazaru je spousta do ulice otevřených „restaurací“ či spíš stánků, takže jeden, který nám připadá celkem čistý, navštěvujeme. Obsluha je zde velmi ochotná, jídlo však nandavá holýma rukama, takže se pomalu loučíme s představou, že bychom dovolenou přečkali bez střevních potíží. Podivná kaše moc dobrá nebyla, také na koření rozhodně nešetřili.
Pak už najímáme autorikšu, smlouváme o ceně a přeplněnými ulicemi Dilí vyrážíme k Red Fortu. Obdivuji místní řidiče - na to, že zde (z pohledu Evropana) vládne neuvěřitelný chaos, jsme neviděli ani moc dopravních nehod. Mezi mnoha automobily, cyklisty, motocyklisty, autobusy a autorikši se proplétají davy lidí…
U Red Fortu jdeme koupit lístky do pokladny pro cizince. Zde sice není fronta, ale v Indii platí systém dvojích cen, kdy cizinec platí až několikanásobně vyšší cenu za lístek, než místní. Mezitím ke mně přichází postarší žena a mě i Petrovi špendlíkem přiděláváma na tričko miniaturní papírovou Indickou vlaječku, za což jí poděkujeme; žena si však ihned říká o 100 rupií, takže jí vlaječky nyní již bez díků vracíme.
Vstup do pevnosti je hlídán vojáky v kulometných hnízdech, u vstupu jsme podrobeni osobní prohlídce a prohlídce zavazadla. V pevnosti, což je vlastně komplex mnoha budov uvnitř hradeb se zahradami, je čisto, svítí sluníčko, takže se cítíme spokojeni - i přes únavu z nevyspání. V pevnosti navštívíme i muzeum války a zbraní, nic moc to ovšem není.
Po návštěvě pevnosti jdeme na tržiště Chandni Chowk, kde se opět prodíráme davy lidí a kde nás neustále někdo zastavuje a vnucuje nám své zboží. Z tržiště odbočujeme směrem k Jama Masjid, což je ohromná mešita v centru Dilí. Cestou k ní ještě kupujeme na ulici nějaké sladkosti (smířeni s tím, že se střevním potížím stejně nevyhneme).
Před vstupem do mešity (resp. na její nádvoří) si musím (za peníze) půjčit hadr na nohy, neboť dovnitř se nesmí v kraťasech, a také tam musím nechat boty, neboť do mešity člověk musí vstupovat bos. Sandále nám za mírný poplatek pohlídali. Z jednoho minaretu, který je součástí mešity, je hezký výhled na Dilí, do samotné mešity nás však nepustili.
Po návštěvě mešity se už víceméně jen tak touláme (přeplněnými) uličkami Dilí směrem k Main Bazar, ale protože už nás bolí nohy, bereme si rikšu. Cestou mě trochu přepadá stud, protože rikša je postarší pán a do pedálů šlape s velkými obtížemi, ale pak si zase říkám, že si alepoň díky nám vydělá nějakou tu rupii. Na Main Bazaru jdeme tentokrát do normální restaurace, kde si dáváme večeři a místní pivo. Jídlo opět za moc nestojí, pivo má zvláštní chuť – dlouho jsem vzpomínal jakou a pak jsem si vzpoměl na sirup na vykašlávání (tuším Mucosolvan). Protože už jsme utahaní, vracíme se do hostelu, kde ještě zhlédneme některé místní televizní pořady (některé programy jsou v angličtině) a jdeme spát (což se mi bohužel moc nedaří).

Pondělí, cesta do Agry
:Agra, Taj Mahal - foto autorRáno vstáváme hodně brzy, naštěstí je nádraží jen 5 minut od našeho hostelu. Kvůli checkoutu musíme vzbudit personál, který spí na zemi ve vstupní hale. Venku leje jako z konve, navíc spolu se sajrajtem, co zbyl na ulici z předchozí noci, tvoří poměrně nevábnou hmotu zvolna se převalující po ulici.
Lehce promoklí dorážíme k odjezdové hale, tam nás obklopí hejno dohazovačů snažící se nám vnutit lístky na vlak. Jeden je neodbytný, dokonce Petrovi zastoupí dveře do haly, tak mi nezbývá, než ho krapet nešetrně odstrčit. Koupě lístku probíhá v pohodě (pominu-li vyplňování nesmyslně dlouhého formuláře), zbývá jen najít správné nástupiště – i to se na několikáté poptání místních i turistů nakonec podaří.
Vlak přijíždí relativně včas a dokonce i včas odjíždí. Ve 2. třídě (Shatabi express) dostanete noviny, vodu snack, čaj a nakonec i oběd - to vše je zahrnuto v ceně jízdenky.
V Agře máme vytipovaný (dle Lonely Planet) hostel, který je nedaleko nádraží, takže si ani nebereme rikšu. Recepční nám ukáže pokoj, na kterém, jak se však ukazuje, je poněkud problematický přívod vody do sprchy (jinými slovy to moc neteče). V druhém již teče (zapomeňte na teplou) a po krátkém smlouvání o ceně se ubytováváme. Pokoj má sice balkon, ale povlečení jsou dost špinavá a v koupelně se člověk také štítí čehokoliv dotknout. Trochu si přepakujeme baťůžky a autorikšou se necháváme dovézt na autobusové nádraží. Odsud jedeme asi 1 a půl hodiny do Fatéphur Síkrí. Je vedro a cestou občas podřimujeme (i když se to zdá býti při dané „kvalitě“ silnic téměř nemožné).
Z tamního autobusového nádraží se přes smetiště dostáváme k mešitě Džámí. Tam se nesmí v botech a kraťasech, na což jsem díky zkušenostem z předchozího dne připraven – dlouhé kalhoty mám v batohu a boty si beru s sebou – chci se tak jednak vyhnout placení za jejich „hlídání“, jednak nevím, zda se tou samou branou budu vracet.
V mešitě Petra odchytne vopruz, co dopředu říká, že nebude chtít žádné peníze, že je student a že nám bude dělat průvodce. Tomu moc nevěříme - a jak se ukazuje, tak oprávněně, neboť se nás snaží dotáhnout k ručně vyráběným upomínkovým předmětům, které tam prodává jeho rodina; když si nic nekoupíme, nechá nás na pokoji.
Z mešity vyrážíme k paláci Džódh Bai, kde u pokladny platíme 250 Rupií (os.) + poplatek za kameru. Pálácový komplex je zajímavý, z výhledu do okolí jsem byl zklamán (nachází se tam ruiny města).
Prohlídkou strávíme asi 2 hodiny a vyrážíme zpět k autobusovému nádraží, kde zjišťujeme, že autobus jede za cca 20 minut (jezdí co půl hodiny), a tak ještě vyrážíme na krátkou prohlídku městečka. Za branou se nachází ulička obklopená z obou stran prodavači všeho možného, nicméně se brodíme haldami odpadků - vše (včetně potravin) je pokryto hejny much a mezitím ještě pobíhají kravičky a prasátka. Po této mininávštěvě usedáme do autobusu, kde je vzadu lehce nazvraceno, někdo to však nakonec zasype trochou písku. My si i tak pro jistotu sedáme do přední části k otevřenému okénku, naštěstí nic necítíme.
Cestu zpět už prospím celou. Z autobusového nádraží jedeme k západní bráně Tádžmahalu autorikšou, cestou míjíme česko-indickou restauraci (dovnitř však nejdeme). U brány, kde zjišťujeme cenu lístků a podmínky vstupu (co všechno člověk nesmí brát s sebou), nás odchytne dědula, co nám nabízí, že nám za dolar ukáže místo, odkud se dá Tádžmahál vyfotit (ten sám je totiž schovaný za hradbami). Nabídku nevyužijeme, ale hned poté udělám začátečnickou chybu a na ulici si kupuji lákavě vypadající smažené kuličky, aniž bych se předtím zeptal na cenu – za každou chybu se platí a já platím 60 Rupií. U západní brány je ještě mešita, z níž jsme si nakonec Tádžmahál vyfotili zadarmo. Pak už vyrážíme do Shankara Vegis Restaurant – z jeho střechy má být také vidět Tádžmahál, ale výhled prý nic moc (už tam šel jenom Petr). Restaurace je, jak už koneckonců z názvu vyplývá, vegetariánská, ale jídlo dobré. Celkový dojem z ní poněkud kazil fakt, že tam celou dobu pobíhala po zemi a chvílemi i po židlích a po vedlejším stole malá myš.
V restauraci platíme celkem směšný obnos a vyrážíme k jižní bráně. Zde jsme podrobeni zevrubné prohlídce (tedy batohy, osobní prohlídka probíhá naštěstí přes svršky). Mobil, cigarety a videokamera neprojdou, hlídači nám přikážou uložit je v šatně, která se však nachází u západní či východní brány, ale dovnitř nás pustí s tím, že zakázané věci si máme dát ihned do šatny u zmíněných bran a poté smíme do Tádžmahálu (ten se nachází až na jakémsi druhém „nádvoří“). Lonely Planet před šatnami varuje, a tak nakonec čekám s věcmi na „prvním nádvoří“, kde jsou velké travnaté plochy a dá se zde ležet ve stínu stromů. Po Petrově návratu z prohlídky se tam vydávám i já. Při vstupu na druhé „nádvoří“ se kupodivu žádná kontrola nekoná, takže by se tam člověk asi nakonec i dostal…
Pak ještě vyrážíme směrem k Pevnosti, tam se nám ale nakonec už nechce, a tak místo toho zaběhneme do internetové kavárny (20 Rupií/1 hodina/1 počítač) se slušným připojením. Po opuštění kavárny už je tma, a tak autorikšou (30 Rupií) odjíždíme na Sadar Bazaar. Tady se nachází obchody „západního“ stylu se „západním“ zbožím a slušné restaurace. Dáváme si tu nejlepší jídlo našeho pobytu – já tandori chicken a Petr kebab se špenátem.
Pak už vyrážíme (autorikšou) na nádraží. Tady zjišťujeme, že Foreign Office je již zavřená, nicméně u „normálních“ pokladen nám říkají, že ráno (tedy v čas našeho odjezdu), již otevřená bude (což ovšem neodpovídalo otevírací době napsané na dveřích Foreign Office). Nechali jsme to plavat a šli jsme do hotelu. Cestou ve tmě jsme museli překračovat desítky bezdomovců (resp. celých bezdomoveckých rodin). Před hotelem jsme si koupili ananas, ale v hotelu se po rozříznutí ukázalo, že je prohnilý.

Úterý a neuvěřitelná Óčra
:Óčra - foto autorRáno vyrážíme do Foreign Office, která je skutečně otevřená, a kupujeme si v ní lístek do Jhánsí. Cestou vlakem vedle nás seděla upovídaná Indka, které, jak nám prozradila, bylo 15, dále nám vylíčila své plány do budoucna… Petr měl drobnou nehodu, neboť cestující před ním nečekaně trhla sedačkou, na které seděla a na které byl ovšem z Petrovy strany vyklápěcí jídelní stoleček s vodou na pití; ta se mu tím pádem vylila do rozkroku (měl kliku, že to nebyl horký čaj).
V Jhánsí nás hned odchytl řidič autorikši, který nám za 20 Rupií nabídl odvoz do námi vyhlédnutého hotelu, což nám přišlo jako rozumná suma (smlouvání o 10 Rupií nám přišlo jako ztráta času).
Vyhlédnutý hotel byl ale nakonec oproti popisu Lonely Planet dražší a řidič nám nabídl odvoz do levnějšího hotelu. Ten se nám zdál OK, a tak jsme se tam (pod podmínkou výměny prostěradel) ubytovali.
Po přebalení věcí jsme se dohadovali, jakým způsobem se dopravit do Óčry (Ochhra), což byl skutečný cíl naší cesty. Před hotelem se po delším smlouvání dohadujeme na ceně 100 Rps tam a 150 Rps za cestu zpět, pokud se mu tam bude chtít na nás čekat (včetně varování, že se tam zdržíme dlouho).
Cesta trvala asi hodinu a autorikša nás dovezl k paláci Rádž Mahal. Po zaplacení vstupného a poplatku za kameru vyrážíme dovnitř. Troufám si tvrdit, že z navštívených míst v Indii se mi právě tady líbilo nejvíc. Z rozpadajícího paláce byl fantastický výhled do krajiny, která byla posetá jinými stavbami. Po návštěvě paláce jsme si udělali vycházku okolo hradeb (a i kousek za ně) – u nich to vypadalo tak, že je postupně rekonstruují. I z hradeb je pěkný výhled.
U pokladny informuje čekajícího řidiče, že se hodláme ještě zdržet a zda opravdu nechce svých 100 Rps za jednu cestu – odmítá a my pokračujeme prohlídkou ostatních staveb v areálu. Objevili jsme ještě „sloní bránu“.
Pak jsme se vydali na oběd do jedné z restaurací, které jsou hned podél cesty vedoucí k mostu k paláci. Naproti restauraci byla pošta, odkud jsme poslali pohledy. Poté jsme obhlédli náměstí a památky v jeho okolí (ty už tak zajímavé nejsou). Nakonec vyrážíme podél řeky Bétvy na jih, kde se nachází několik menších paláců Čhatrí. Tady platila námi zakoupená vstupenka z Rádž Mahalu.
K velké radosti našeho řidiče jsme pak vydali na zpáteční cestu do Jhánsí (do té doby jsem si nemyslel, že je možné usnout v autorikše a navíc při kvalitě místních komunikací). Řidič po nás nakonec chtěl víc peněz, což jsme mu samozřejmě nedali, ale slíbili jsme mu, že nás ráno v 5 hodin může odvézt na autobus za 40 Rupií (velmi nadsazená cena), s čímž tedy souhlasil.
Pak už jsme zašli do nedaleké pekárny, kde jsme si koupili pálivý šáteček a v nedaleké prodejně piva jsme si dali každý jedno pivo. V druhé pekárně jsme ochutnali místní zákusky a šli definitivně spát.

Středa a nahé sošky v Khadžurahu
:Khadžuraho - foto autorVstáváme již ve 4:30 a po ranní hygieně i drobném zapakování několika drobností vyrážíme na cestu. Řidič na nás již čeká a za 3 minuty jsme na autobusovém nádraží, za což nakonec inkasuje 50 Rupií (nemáme drobné). U autobusu kupujeme lístky na místo, máme štěstí, ještě je volno. Za zavazadla, která jsou umístěna v kukani vedle řidiče v přední části autobusu, platíme zvlášť. U našeho místa bohužel chybí v okně sklo, takže je nám díky průvanu docela zima.
Po cca 5 hodinách dorážíme do Khadžuráha. Ještě na předposlední zastávce si k nám přisedá jakýsi mladík a zapřádá hovor. Při výstupu z autobusu v Khadžuráhu se z něj vyklube dohazovač, ale nakonec je to OK, neboť nám za 10 Rupií zařídí odvoz do hotelu Zen, který je shodou okolností v Lonely Planet doporučován; i cena je směšně nízká, protože za double s koupelnou a WC platíme dohromady 110 Rupií. Skvělé je, že je to od začátku našeho pobytu první hotel, kde teče teplá voda. Ihned vyrážíme do Západní skupiny chrámů.
Poctivě si prohlédneme všechny - mně ovšem přišly nejzajímavější ty s erotickými výjevy. Zdá se, že tehdejší umělci toho o souloži s koněm věděli opravdu hodně :-). Kromě erotiky jsou zábavné i opice, které pobíhají po chrámech i po cestách, a to v bezprostřední blízkosti návštěvníků. Pak se ještě projdeme okolo vodní plochy Shiv Sagar, kde se místní koupou, perou zde šatstvo atp. Procházkou dojdeme k chrámu Matangesvara. Zde jakási stařena vytrvale leč neúspěšně vnucuje Petrovi květiny. Petr i ona vypadají zpruzele. Pak už vyrážíme na oběd do restaurace naproti chrámovému komplexu.
Odsud vyrážíme (cyklorikšou) na autobusové nádraží, abychom zjistili, jak se druhý den dostaneme do Varanásí. Přestože je zde kromě kanceláře autobusů i kancelář železnic (ta sem ovšem nevede), ani v jedné z nich nehýří ochotou. Docela nás štve, že jsme se ubytovali, neboť máme pocit, že jsme v Khadžuráhu viděli vše podstatné a že bychom mohli odjet rovnou. Ubytování bychom oželeli, ale bohužel, přestože je brzké odpoledne, do Varanásí již nic nejede. Spoj na druhý den ráno se zdá být poněkud komplikovaný (s přestupy). Kromě toho nám ještě místní obyvatel (dokonce zadarmo) radí, že možná pojede i autobus (přímý), který není uveden v jízdním řádu. S těmito informacemi opouštíme nádraží a najímáme si tu samou cyklorikšu na cestu k chrámu Vamana, nedaleko Vesnice. Od něj se pěšky vydáváme k chrámu Javari.
Cestou se nás „chytne“ asi dvanáctiletý chlapec. Dopředu ho upozorňujeme, že od nás žádné peníze nedostane, ale on nás ujišťuje, že si o žádné neřekne a že si jen chce procvičit angličtinu. Tím pádem se s ním nebavím, aby si jí nezkazil :-). Podezření v nás vzbuzuje jeho tklivá historka o tom, jak chodí do školy a jak má jeho rodina málo peněz… Nakonec nás zavede do vesnice a ukáže nám školu, kterou navštěvuje. Ta víc než cokoliv jiného připomíná chlév, má totiž jednu učebnu v přízemí a jednu v podkroví - a to vše bez oken. Touto pidiškolou (je velmi stísněná) nás provede místní učitel (vzhledem k velikosti školy trvá prohlídka asi 1 minutu), který se s námi loučí se slovy, že žádné peníze nechce, ale drobný příspěvek by „bodnul“. Tak ho bereme za slovo a dáváme mu nějaké drobné (asi 35 Rupií).
Chlapec nás potom doprovází až k obchodu, kde vypomáhá, ale nic se nám tam nelíbí, takže si nic nekupujeme. Nakonec se z něj vyklube sběratel zahraničních mincí, tak mu dáme 3 Kč. Protože se nám nechce zpátky pěšky, bereme si opět cyklorikšu a necháváme se odvézt na Jain TemplesRd, čili jakousi hlavní třídu Khadžuráha. Rádi bychom navštívili internetovou kavárnu, takže do jedné „zapadneme“. Chlapec, který se o kavárnu stará, nám slibuje rychlé připojení. To se ovšem ukazuje jako velmi nadsazené a díky několika výpadkům a nesnesitelně pomalému připojení nejsme schopni přečíst ani mail. Po půlhodinovém marném boji nás přichází „zkásnout“ o 40 Rupií, což nám přijde při celkové nefunkčnosti jako nesmysl. Pohádáme se s ním, protože za takovouhle službu nechceme platit vůbec nic, což se mu nezdá a trvá na „svých“ 40 Rupiích. Já tedy začnu vyhrožovat policií a když se zklidní, dáváme mu jako útěchu 16 Rupií, které najdeme po kapsách.
Pak se spouští hrozný liják a my prcháme do hotelu, který je naštěstí jen pár metrů odsud. V hotelu nabízejí internet také, jenže, jak se ukazuje, v důsledku bouřky vypadla v celém Khadžuráhu telefonní síť a jiná varianta připjení k internetu není. Taktéž mobil nenachází žádnou síť…
Po krátkém odpočinku v hotelu vyrážíme na večeři do Raja’s cafe, což je vcelku příjemný restaurant na „náměstí“. Z terasy během jídla sledujeme jakousi show odehrávájící na náměstí, ale není nám příliš jasné, o co jde - pouze nás udivují hlasitý smích i nářky a teskné vzdechy doléhající až k nám. Až číšník nás informuje, že se jedná o veřejnou projekci jakési indické telenovely.
Po večeři ještě zaskočíme do jiné internetové kavárny (telefonní síť se již mezitím podařilo zprovoznit) a i majitel je v pohodě, neboť dám dá slevu za to, že dojde k několika výpadkům. Pak už jdeme spát.

Čtvrtek, vlakem do Varanásí
Za šíleného slejváku vyrážíme (pěšky) na autobusové nádraží. Bohužel, autobus, o kterém včera mluvil místní a který by nás byl býval odvezl až do Varanásí, zde není, a tak čekáme asi půlhodiny na ten, který nás má odvézt do Satny. Autobusové nádraží je v tuto nekřesťanskou hodinu pokryto samými nekřesťany, kteří zde bydlí a když člověk nešlápne na ně, tak zcela jistě šlápne do kravince, neboť kromě Indů zde přebývá i menší stádo krav.
Cestu do Satny absolvujeme se 2 přestupy během cca 5 hodin. Petrovi není v důsledku střevních potíží moc dobře (Imodium je naším denním chlebem). Cestou se dost mačkáme v narvaných autobusech poněkud staršího data výroby, silnice také nic moc, ale alespoň poznáváme krásy a život indického venkova (tedy alespoň z oken autobusu).
V Satně vyvoláváme konflikt mezi místními řidiči rikš, vypadá to, že se kvůli našim 20 Rupiím za odvoz na vlakové nádraží mezi sebou poperou. Na nádraží si kupujeme lístky do Varanásí, tentokrát bez místenky, tu až ve vlaku. Zatímco Petr hlídá baťohy v čekárně, běžím shánět něco na zub a k pití do obchůdků naproti nádraží. V obavě, aby mi neujel vlak, spěchám zpět, ale mé obavy se ukazují jako liché, neboť vlak má hodinové zpoždění a jak se ukazuje, ne jediné.
Během čekání na perónu dojde ke konfliktu mezi starou žebračkou a Petrem, neboť jí nechce dát žádné peníze. Stará žebračka ho hubuje a pak do něj asi 3 strčí, jenomže babka váží asi 35 kilo, takže to na Petrovu integritu nemá žádný vliv.
Jen co přijíždí vlak, utíkáme k vagónům klimatizované třídy a odchytáváme jejich průvodčího, od něhož chceme „upgrade“ našich lístků na tuto třídu. Pošle nás dovnitř s čísly sedaček, jenomže ty jsou obsazené, tak si sedáme jinam, což je nakonec průvodčímu fuk a napíše nám místenky na námi vybraná místa. Jedná se o lehátkový vůz, takže se cestou i prospíme. V podvečer si objednávám večeři, z níž je nakonec k jídlu pouze toast s vejci natvrdo (vím, jsem rozmazlený).
Vlak přijíždí do Varanásí oproti jízdnímu řádu asi o 4 hodiny později, na nádraží jsme tedy asi v půl jedenácté večer. Celodenním přejezdem jsme totálně vyčerpáni, takže s řidičem autorikši ani nesmlouváme a akceptujeme jeho nabídku, že nás za 50 Rupií odveze do námi vyhlédnutého hotelu (Sri Venkateswar Lodge). Nakonec nás neodveze až k němu s výmluvou, že by se nevešel do úzkých uliček, kde se hotel nachází (druhý den se ukázalo, že to mohl vzít jinudy, po Dasaswamedh Ghat Rd, ze které je to do hotelu pár metrů). Po chvíli bloudění a dobré radě kolemjdoucího se dostáváme do cíle. Hotel je sice již zamčený, ale po zazvonění vychází obsluha a ubytovává nás.
V noci nás ještě budí asi půlhodinové břinkání a cinkání, dodnes netušíme, o co šlo. Těšíme se na zítřejší prohlídku vyhlášeného města, ale teď už jdeme spát.

Pokračování příště.
Zdeněk Mandík

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz