reklama

 
banan webhosting

K dublinské poště a od ní. Aneb o spravedlnosti.

A zase tu jednou máme nezvyklý pohled Františka Sedláčka na ne tak vzdálené kraje... Tentokrát na Irsko - na Dublin: Dopoledne v Dublinu ve všední, nezvykle všední den. Chvílemi jako by mžilo, ale nemží. To jen ulicemi pronikají vlhké jazyky mlhy, která pro vteřinku zneprůhlední svět a všechno naráz pokryje tmavým lepkavým povlakem.
Mlha se bez výstrahy rozplyne a zasvítí kosé zimní slunko, které vykřísne z georgiánských šedivých fasád jásavé barvy a ostré stíny. Vítr na chvíli vyvane kouř s ulic a proužky dýmu se nečekaně napřímí. Impresionismus nevzešel v Dublinu? Velmi podivné. Asi proto, že imprese je všude dojem či vliv, jen v Irsku verbování na vojnu. Nebo rekvírování.
Veliké štěstí potkávat ten typ lidí, co zásadně nenosí po ulicích šaty, ve kterých se hraje golf, fotbal nebo běhá v parku, pokud zrovna nehrají fotbal nebo právě neběhají v parku. Ten typ, co čte knížky, ale ne ty knížky, nýbrž jiné knížky, takové, kde je každá věta příběh a každé slovo korálek. A přitom v celkovém kontextu nemusí jít o Tři mušketýry ani o Posledního mohykána. Natož o Joyce-va Odyssea.
Je to sice veliké štěstí, ale zároveň veliká smůla takové lidi potkávat. Nepotkat je znamená je neztratit. Potkat je znamená zase je ztrácet a nakonec ztratit, protože pro stáda bulíků není na dlouho dost místa na přístupové cestě k napajedlům porozumění. Podivná přátelství, pravá, ale stejně nepřežijí délkový rozměr větší jak pár stovek metrů, jako jepice západ slunce. Protože se v nich, v těch přátelstvích, nepíší dopisy, nýbrž manifesty a ještě tak testamenty. Potkávat a ztrácet tyto lidi je vlastně smutné, protože z těch opačných holomků vzniká potřeba jiná: těm se vyhnout, nevidět je, nenávidět je. Proč vnímat prázdnotu, povrchnost a bezděčnou zákeřnost tupců tržních vztahů.
Stane-li se, že někoho opačného potkám, nebudu krotit rozmrzelost. Ovšem nač dělat scény typu »zahnulas mi, nemluvím s tebou, leda bys moc odprošovala«.
Po tomhle Černém přístavu se dá bloumat různě, já se vždycky dobloumám na O´Connell Street. K vodnímu sousoší Liffey. Skromná monumentalita jiného vkusu než je vkus zbytku světa. Nádherný příklad vztahu k řekám, sochám a ženám.
Pošta. Ne zase kdejaká. Jmenuje se GPO - General Post Office. Něco jako Hlavní pošta v Jindřišské. Pak je to taky vznešená budova, portálem připomínajíci chladič Rolls Royce. Nebo banky na Wall Street.
No, a je to taky památka. V roce 1916 odtud hvízdaly kulky Velikonočního povstání, z protibritských povstání toho posledního a vlastně klíčového. Tady měl vyhlásit Padraig Pearse právo Irů na svou zem. Z nějakých schodů, ale ty tu nevidím. Často se vyhlašují vážné věci. Někde jsou od toho schody, jinde balkon nebo kapota pancéřovaného auta. Co může být vážnější, než právo lidu být národem, právo národa být sebeurčen, právo sebeurčení být vyhlášeno. Čím vážnější věc, tím víc to nese něčeho jiného. Padraig Pearsovi to vyneslo kulku a vstup do nebe, doufám, že do nebe a doufám, že ho zastřelili jako vojáka. Ale kdo za něj napíše ty básně, co nosil v hlavě, rodící se a nevyklubané a co už nestihl? Podle jakých měřítek byl jeho čin shledán hnusným, aby za něj pykal absolutně? Kde jsou nyní ta měřítka, jak podivně se mění přístup a morálka, dokonce několikrát během jedné generace? A kdo na sebe dokázal vzít takovou odpovědnost a posuzoval člověka Pearse a to v rámci, ze kterého se zjevně vymyká.
Před touhle poštou má kdekdo nutkání něco prohlásit.
„Už mne to taky sere!“ hulákám odvážně do hlučné ulice trochu připomínající Václavák. Jen ty plastiky a sochy jsou na Václaváku jiné. Odvážně proto, že kdo tady rozumí česky? Nikdo se nezastavil, policajt se neotočil, taxíky nezpomalily.
Poprchá. Chvilkově. A zdá se mi právem. Někdo by měl pamatovat, že před dvaasedmdesáti lety se tady střílelo. Ještě než se začalo střílet, napochodovali k poště »smrt či slávu« hoši, mnoho z nich přijelo tramvajemi. Jeli bojovat za Irsko, ale dvoupencové jízdné poctivě vyrovnali. Z protějšího hotelu se jim pochechtávali britští důstojníci. Ne dlouho.
Dnes se nesměje nikdo, ani dlouho, ani krátko. Historie má své limity. Ještě si vzpomenu sloup admirála Horatio Nelsona, který tu stával a sloužívával Irské republikánské armádě k vydírání. V době Svobodného irského státu připustila irská vláda rozdělení země a to se IRA nelíbilo. Než byl sloup zbourán, často IRA vyhrožovala, že ho vyhodí do povětří. Na protest rozdělení. A chudáci Britové zoufale hlídali svůj Nelsonův pomník na Trafalgarském náměstí v Londýně. To je z toho, když se válčí na dvou frontách, proti Whitehallu a proti Dublinskému hradu. Přiblblé nedorozumění, které se za života dublinského sloupu nevysvětlilo. IRA stejně neměla v úmyslu něco takového udělat. Doba průmyslového terorizmu měla nastat později. Tak IRA vyhrožovala, Britové hlídali a všichni se radovali, jak všechno vychází. Nevycházelo nic.
Jeden chodec se přeci jen otočil. Nějaký Joe. Jeden z těch, co potkávat chci.
„Co tady řveš, Franku!?“
Joe byl Skot, který se usadil v Dublinu. Proč? Stále nevím. Byl tmavý jak Kumán; vousatý a jeho vlasy připomínaly čuvašskou beranici. Pleť, kterou nekryl kudrnatě asyrský černý rýč vousů, měl Joe zvláštní, tmavou a prosvítající barevnými strukturami silně připomínající ornamenty z manuskriptu The Book Of Kells. Chodil jak vandrák, protože si myslel, že to patří k demonstraci životního postoje. Ale vandrák, co se inspiroval někde v Haliči. Nebo v Southwark v Londýně, poblíž templu. Či v Bronxu z míst, kde mizí lampiony, draci a čmáranice na vývěsních štítech, střídá je vlání černých šosů a písmo slabikových šlehanců bičem čtených zprava. Z této inspirace se vymykal pošetilý klobouk, který ho zařazoval mezi intelektuály, co nemají rádi zbytečné zabíjení zvířat, ale kvůli kusu hovězí kůže se neposerou.
Seznámil jsem se s ním v jeho obchůdku Scotsmans Hut na Little Mary Street, něco jako Skotův herberk, kde prodával torny, celty, feldflašky a další vojenské krávoviny, údajně pro sport a táboření. Já si u něj koupil fantastickou devadesáti litrovou tornu, léta později mi ji ukradli z auta někde na dálnici Praha - Bratislava nebo přímo v Bratislavě na Pannenské ulici, to už se dovím jen zázrakem.
Ještě se transakce neskončila a už jsem byl Frank a on Joe. Příjmením nějaký Mac. Taky jsem si koupil ramenní nášivku Warwickshirské domobrany, ale stále se jednalo jen o obchodní záležitost. Když jsem ovšem po něm chtěl nějaký irský vojenský odznak, vypadalo to, že takový vůl jako já ho musí zajímat hlouběji.
„Nic takovýho nemám...“
„Joe, nežvaň, mraky nášivek a britských plukovních odznaků tady vidím. Že bys neměl irskou armádu?“ pochybovačně jsem šťoural.
„Jo. Vy Srbi ste divní lidi. Mraky nášivek“... (v angličtině patches, tedy záplaty)... „a vodznaků, to jo. Ale žádnej irskej, představ si. Seženeš jakýkoliv vodznaky, ale irský ne.“ oči mu blýskaly rozkoší nad tou záhadou.
„To jsem blázen, proč? A nejsem Srb. Víš, kde je Československo?“
„To vim, nejsem blbej. Mysli, čoveče! Přeci irská vláda nedovolí, aby se mohla IRA voblíkat do uniforem naší armády!...“, to jsem ještě nevěděl, že Joe je Skot!.. „... A dávat si na ně vojenský vodznaky. To už by se Angláni zesrali a asi by nám vyhlásili válku. Už to chápeš?“ a Joe kroutil hlavou nad mou zpozdilostí, jen mu stepní účes lítal sem tam. Taky jsem tehdy ještě nevěděl, že Joe je něco jako agresivní vzdělanec. Ale pár dobrých vlastností měl, třeba stejný zlozvyk jako já: pivo pít na žízeň a k urychlení procesu to prokládat kořalkou. Když agresivní vzdělanec, tak prokládat agresivně. Sám sobě šejkr.
Není divu, že Joe tehdy předal krám asistentovi, nějakému Kurtovi z Karlsruhe, výsledek EC politiky a šli jsme do ústraní probrat detaily.

„Co tady řveš, Franku?!“
„Nazdar, Joe! Nemáš být dávno v herberku?“
„Dnes ne, dnes je den ... Bloomův den, dnes nedělám; a co ty povykuješ, čoveče?!“ a téměř se chlapec durdil. Bral-li bych ho vážně, musel bych se kroutit.
„Ále nic, jen jsem si tu něco zkoušel, chtěl jsem udělat prohlášení, sice nejsou velikonoce, ale chtělo to něco si ověřit. Jaký Bloomův den, je přeci únor?!“
„To je jedno, já si můžu udělat Bloomův den kdy chci. Né? Ověřit co, a co to bylo za jazyk?“ kulil oči jak žába, „Ty seš zas zchlastanej, před vobědem, Franku, ty seš boží, boží magor.“
Ty oči? - kapitola sama pro sebe. Všechno řekly. Výmluvné, pichlavé, vstřícné, zlomyslné, přátelské, podezíravé, vřelé, ironické, chápavé, netečné ... a to všechno dohromady.
„Nevím, kdo je větší magor, Bloomův den v únoru, to jsem ještě neslyšel. Stejně jsi nějak blízko svého kšeftu. Tys utek’, že? Vypařil se? Nechals tam zase toho Němčíka se plácat, co?“
„Já se tě taky neptám, proč seš před vobědem jak nacucaná koňská houně?“
„Představ si, že ne. Nejsem. Pokud dokážeš něco tak složitého jak představa. Abstrakce, víš?“
No, kde jinde jsme skončili než v Mulligan´s u Joyce-ho mahagonu. Požehnaná doba 10.30 kdy musí být irské knajpy pod pokutou otevřené.
„Hele, pěkná hospoda! Opravdu sem James Joyce chodil?“
Jako obyč jsme si dali beamish beer a parlamentní whisky a sedli jsme si do kóje, bylo jich kolem zdí několik. Takové boxy, až do výšky dospělého chlapa oddělené od prostoru dřevěným pažením a neprůhlednými leptanými skly. Tady si dříve gentlemani vodívali holky. To pažení bylo, aby je neviděl nějaký známý a neskočil pak pro jejich manželku. Nebo na jejich manželku. Je to možné, ale já si spíš myslím, že soukromí je taky dobré, když chce člověk veřejně a obvykle šahat na neveřejné, ale obvyklé místo. Prvně jsem takovou hospodu viděl ve filmu, který se odehrával v Belfastu už v době rozdělení ostrova. Raněný James McStuart na útěku.
„Moc se nerozplývej, tady není hospoda, kerá by neměla právo si říkat Joyce-ova, víš? Ten pták tady prochodil šecko. Škoda, že už nežije, chodil by s náma, strejda.“ filosofoval Joe.
„Ty, Joe, ne já, ty bereš to Irsko hrozně vážně. Ono ti nestačí, že piješ, ty bys chtěl pít literárně. Přitom je to jedno. Nevím, jaký je rozdíl mezi občanskou a literární cirhózou jater. Nebo červeným frňákem. Jsi přeci Skot. Ještě pořád máš výslovnost jako kaprál Lovatových pěšáků.“
„Františku!“ ...Františku mi říkal, když byl popuzen nebo naopak když byl v dobrém rozpoložení... „neser mi už jednou. Teď žiju v Dublinu, tak sem Ir, učerta. Čert je vem, ty zjebaný Anglány!“ a pěstí pohrozil k východu. „Radši se raduj, že nás dnes z týdle hospody může dostat jen zavírací hodina. Nebo náš rozmar. Vod tý doby, co zákon zrušil Svatou hodinu,...“
„Co to bylo?“ skočil jsem mu do řeči.
„..odpolední zavření, nepřerušuj, nemusí si chudák Ir hrát na přespolního a v tý době pít pivo u zadních dveří vedle hajzlíku.“
„Ray Bradbury.“ vmísil jsem se.
„Cože? Cos říkal?“
„Říkal jsem Ray Bradbury. Znám to z jeho povídky.“
„Jo, já taky. Máš pravdu.“ ale tvářil se blaženě, protože měl pravdu on.
„Hele, Joe, když jsi tedy Ir, proč říkáš zjebaný Angláni? Říkej Britové, ne?“, to by mi tedy měl vyjasnit, ale jasně jsem věděl, co v tom je.
„Jaký Britové, copak v tom maj Skoti prsty?“ nakonec se původ prodere i skrz podezřelou barvu kůže.
„Já myslím, že mají, co třeba ulsterský presbyteriánský zábor? A ty jejich píšťaly a zástěrky.“
„To přejdi, to je folklór, to přejdi.“ v Dublinu to přejdeme, ale v Belfastu by to nešlo. V Belfastu nelze přejít tu dotíravou válku podivných vojsk zelené a oranžové nenávisti.
„Stejně, proč ses dal na Ira?“, ještě jsme to nevyjasnili.
„Žiju v Irsku, tak sem Ir! Neé?“ Joe vedl řeč kategoricky. Všechno, i nějaká bezvýznamná poznámka se v jeho ústech stala naléhavým prohlášením.
„Hezká logika! Žiju v Togu, tak jsem Tóg, žiju v Grónsku, tak jsem Grón, žiju v třasu, tak jsem třasořitka.“ posmíval jsem se.
„Říká se ve stresu, stres, stres, žádný tras nebo třas, Franku. Je s tebou sranda. Jak s pivovarským koněm. A dyž je čovek hovno, žije v prdeli. Máš recht. Franku, Franku! Slâinté!“ a nevěděl jsem zda mne lituje či chválí.
„Slaintdjiwaa! Irsko je krásná země a Dublin je hříšně blyštivý klenot v náhrdelníku měst, kde jsem kotvil svou děravou bárku života.“
„Františku, takový chytrý chlap a občas mluvíš jak totální blb. To z tebe mluví chlast. Vy Češi ste divní. My Irové sme snílci, ale vy ste lhavci. Ty seš aspoň fantasta, takový story-teller. Ale ... mimo tebe znám eště jednoho Čecha, ňákýho námořního kapitána Franka Skorepa .. a to je normální lhář. Blbý lhář.“
„A to ještě neznáš jednoho Miloše Cipru, to bys teprve viděl lháře, cha cha. Nech si to někdy vykládat. Baron Prášil je vedle něj ubohá pravdomluvná nula.“
„Že by byl někdo ještě větší lhář jak ten Skorepa? To tedy nevím!“ a opět několikrát zamával hřívou, jakoby odháněl mouchy od své koňské hlavy.
„Odkud ty znáš toho Skořepu? Co ti vlastně udělal?“
„Potkal jsem ho na regatě, říká si námořní kapitán, ale takový necičky, akorát že sou nepotopitelný. Dneska se tak ty loďky dělaj, ta by se potopila, jen dybys prorazil komory, pak by šla jak Titanic. Von je takový kecal, ten Skorepa, von ti šecko slíbí, čepici, manželku, svezení, ale jen tak si sere do ty svý floridský tlamy. Tam bydlí. Já si myslím, že je to komouš. Le chaim!“
„Na zdraví! Nějak jsme to zamluvili. Proč ses vlastně přistěhoval do Irska?“
„Po pravdě, sou tu menší daně.“ Joe měl nádhernou mimiku celého těla. Body language. Když mluvil vstřícně, vždycky se trochu přihrbil, píchal plnovousem do prostoru, rozšafně pokyvoval hlavou, pohled měl naléhavý a mrkavý a sklenici objímal oběma rukama.
„Nejen daně. Ještě ta statečnost! Irové jsou stateční!“
„Ale jo, sou statečný. A já taky, bejt Irem chce statečnost. Sáms řikal. A co vy?“ plus rozmáchlé gesto s vyšplíchnutím piva.
„Co co my?“
„Vy ste statečný?“ Joe byl roztomilý, tmavý obličej se mu leskl, oči rozmarně blýskaly, čuvašská hříva plandala.
„To je těžké. Oficiálně je nám měřítkem statečnost Moravanů na Bílé hoře.“ A připravil jsem se na delší pasáž.
„To je co?, vysvětli mi, jak se liší irská statečnost od tý vaší?“
„To je delší historie, nudná.“
„Nevykládej, jen se rozvykládej, času máme ...“ a řekl termín, který jsem nikdy neslyšel, jako by se česky řeklo »tři prdele«.
Jo, vykládejte to irskému Skotovi, či skotskému Irovi, tedy členu, kterému se málokdy rozplizne hranice mezi snem a realitou, protože jeho sen je jeho realitou. Vykládejte mu krásnou, ale falešnou pověst o statečných Moravanech krvácejících u Bílé hory za česká práva. Přeci je to zjevná fikce! Ale věří se jí, hlavně Moraváci ji oprašují, když se nacamrají ve sklepech, řvou do noci své úžasné písničky a tečou jim slzy nad údělem, jak je Čížci zneužívají. A ráno, až vystřízliví, chodí se vzájemně na úřad udávat pro to, co kdo včera večer ve sklípku řekl. Vždyť by Joe asi ten podvod, co na sobě pášeme, nepochopil. My, co jsme klidně nechali židy odejít do plynu, za vyšší dělnické příděly, ale teď si přisvojujeme jejich oběť. Co si asi přisvojují Dáni nebo Bulhaři, když židy nedodali? Zřejmě si nic nepotřebují přisvojovat.
Vyprávějte příběh, jak byli stateční valonští vojenští řemeslníci pluku „Moravští páni“, loupením a vínem zmožení hrdinové našich pošramocených dějin. Jak uvěřili, že ve zdi je branka a pokud bude zavřená, bude z ní trčet klíč. Jak tam branka nebyla, když byla, někdo ji zaklapl, klíček se ulomil nebo ho nějaký zlomyslný padouch hodil přes zeď. Jak tu zídku nedokázali přelézt, protože kdoví kolik vypili. Zrezivělá dvířka nešla vylomit ani palašem. Jak Valoni ani nerozuměli, když se česky a německy nesla podél řady informace o ztracené bitvě, spíše šarvátce a vůbec neslyšeli doporučení důstojnického panstva, ať se každý stará sám o sebe. A jak česká státnost skončila za žoldácké odpovědnosti a pojmu cti proti nevyplacenému žoldu a za žoldácké neodpovědnosti k vlastnímu životu, nehledě na zádrhel, že něco, k čemu máme chabý vztah, měli hájit cizinci. Nebo snad jen proto, aby se dnešní Moraváci měli do nekonečna na co odvolávat?
„Frankie, já si myslim, že statečný je děcko, co chodí rádo do školy, i když se tam doví pár hadrnických informací.“
„Nepleť statečnost s normálním životem, pak by byl statečný každý, pak je statečné, že tu sedíme a pijeme. Čekáme snad soudný den? Či přiblížila se zavírací hodina?“ stále musím krotit své nečekané návaly rozmrzelosti, protože mi téma vadí. Vždyť jsem taky oklobúčkovaný křupan z Moravy.
„Voni sou různý statečnosti, různobarevný. Drzost tchyně se srovnává se statečností. Absurdní blbost. Statečnost tchyně je statečnost vopilce, profackujou tě, vyhoděj dveřma a stejně se dereš voknem zpátky. To není statečnost, akorát seš vožralej, necítíš bolest a nemáš přípustnou míru pocitu studu a trapnosti. Není to statečnost ani toho nejzbabělejšího vojcla.“ dlouhá řeč na statečného Joea.
„Joe, ty nemáš rád tchyni, co?“
„Kdo by měl rád karikaturu své ženy. A to nejsem ženatej. Bys věděl. Ale byl sem, už nejsem.“
„No jak ty ses moh´ oženit?! Ani se mi nechce věřit.“
„Che, to bylo snadný, vožral sem se a dyž sem se ráno probral, ležela vedle mně taková koza a povidá: »Pane konduktére, budeme chovat!«. Tak sem to zkusil.“ Joe byl náhle celý rozpačitý.
„A chovali jste?“
„Jó pendrek, takovej podraz! Na ubohýho nádražáka.“
„Možná proto jsi v Irsku!“ a honem jsem dodával: „Nic, nic, to nech. Ale hele statečnost tchyně je ze statečnosti matky, která pudově chrání uchování rodu a tady je vidět, že když pudově, tak to není otázka vůle, nějaké volní statečnosti. Tou by u tchyně byla odvaha přiznat se k ozvěně či deformaci mateřského pudu, co měl odeznít v odstupu generace. Snad vlastně není statečností tchyně zbabělost z neschopnosti se vyrovnat se ztracenou rolí?“
„Ty taky nemáš rád tchyni, žejo?“
„Samozřejmě, jako instituci, jako zosobnění intolerance, jako princip předčasného očistce, to teda nemám!“
„Počkej, nepřerušuj. Dyť i ta mateřská statečnost je u různých druhů různá. Kočka přenáší koťata a chrání je, aby z nich mohli vyrůst kocouři a kočky a měli svá koťata a kočičí plemeno pokračuje v rituálních rvačkách s odpornym vřískáním milostných kočičin. Když klokanice zjistí, že dingům nezdrhne a že se neubrání, vyjme z vaku mládě, vyjme a ... a nabídne ho. Protože má ve svým kódu, že ona je zachování rodu. Je to víc jak uchránit jednoho potomka před jednou šelmou, aby ho dostala druhá. Dingové roztrhaj nedochůdče a klokanice uteče a může opodál začít znova. Co je vlastně statečnost? Jó, a vono to není šechno. Je statečnost matek a tchyní ve stejný hladině jako rozmnožování?, teda jako souložení?, bys věděl? Blbej pud. A to by sem chtěl vědět, co by řekla kerá tchyně, dyby sme jí vysvětlili, že její potřeba pomáhat mladejm je asi tak na stejnej rovině jako návštěva bordeláku pátý kategorie starým olezlým dědulášem - brécy nad padesát, šamý umělý žuby, paradentóza a hemeroidy!“
„Uf, Joe, tys jim to tedy dal, to ti řeknu, ale řeknu ti, že i v tom obstarožním bordelu musí být určitě větší sranda jak s tchyní. Nechme těch bab, hloupých bab. Joe, statečnost je jiná, statečnost je Jean Valjean.“ a plác dlaní do stolu.
„Kdo?“ Joe po mně píchl prstem, jakobych se za Valjeana vydával. Teprve teď jsem si všimnul, že konec ukazováku a nehet má pěkně fialový. Mohla by to být známka zlé a tajůplné nemoci z Bornea, vředu, syfla, HIV, zákeřnosti pažravé snětě, co rozhlodá nitro a dlouho nepoškozuje slupku. Ve skutečnosti se Joe nejspíš pokoušel zatlouci hřebík do betonového překladu a pěkně se při tom majznul. Takže se stejně nedověděl, že hřebík do betonu půjde, jen když se beton smiluje.
„Jean Valjean, Hugo, Bídníci.“
„Souhlasím, máš pravdu. Galeje a pařížský katakomby.“
„Joe, poslyš, změňme téma a změňme hospodu.“
„Eště ne, eště ne, eště čas netřese funebráckým postrojem, eště mně, chlapci, nebalte do zelený vlajky!“ zanotoval Joe a s náhle zakalenýma očima si málem vylil pivo dalším rozmáchlým gestem. „Eště sem neskončil. Statečnost je taky Casement. A jak bylo tomu statečnýmu sedlákovi, tomu parchantovi, co ho udal, jak mu asi bylo, nó? Příšerně mu bylo!“
„Příšerně mu bylo, máš recht. A statečný byl Malcolm Cuthbertson, že se postavil vládě, když ho chtěla vinit z masakru v Derry.“
„Co to bylo za čoveka? Podle ména asik Skot, ty sou statečný, protože ... protože víc neumíme. Na zdraví. Uf, bere mně to!“ a čas se zvolna cedil z plusu do mínusu.
„Major, Parachute regiment, jeho maníci pobili ty lidi. Tak odešel, aby už nemusel velet takovým věcem.“
„Stejně asi další sraaáč. Uf!“
„Už nechme tý blbý statečnosti, je mi na blití z mojí zbabělosti. Jedinou statečnost co mám je ožírat se stejným ptákem jako jsem sám a hrát si přitom na apoštola od spasitele Joyce. Fuj!“
„Dyť buď, Franku, buď rád. Nerouhej se. Dycky je to hezký, dyž se černí ptáci stávaj modrejma. Co chceš ve světě, chgde, chrchli chrchli gde Shakespeare je rybářskej prut. Nebo naviják. Teď nevim, já chytam na klacek a brouka. Malej farmáři. Napadlo tě, že my Irové vypijeme nejvíc čaje na světě a nemáme ani vlastní plantáž? Představ si! Ani tady ani v naší kolonii! Nespravedlnosť! Na nebe šahající.“ snad se nerozpláče, mizera. Ovšem oči mu zvlhly.
„To je pravda, piju anglický a piju irský čaj, sjezdil jsem to tu, ale čajová plantáž nikde. Asi je máte skrytý v nějakým zlatým trojúhelníku, s drogou se to tak dělá. Hele a Thomas Lipton byl Skot, ale nikdy jsem neviděl ani krabičku, ani pytlíček skotskýho čaje. To je skromnost, co? Jaký vaše kolonie, říkals v naší kolonii?“
„Přeci Austrálie, to je naše kolonie. Každej Australák je buď Ir nebo trestanec. Většina trestanců byli Irové - či-li správnej Australák je Ir!“
„Hele, co je nesprávnej Australák?“
„To sou ty vostatni, domorodce nepočitám. Ty sou taky správní Australáci. Protože? Protože serou na pokrok. Myslím ty ... ty australský Čechy. A Řeky, a mafióza, a šikmooký. A ty co maj vobrázkový písmo. Ty šechny neberu! Abys věděl.“
„Joe, měl bys vědět, že mně nenasereš!“

Nedošlo na Bradburyho návod, jak přežít Svatou hodinu, nezpívali jsme, protože v dublinských knajpách se »nekváká«, jen jsme se dočkali předposledního zvonění, nahrnuli k sobě pinty a odlivky a dolámali to do sebe se zvoněním posledním. Jak Rabelaisovi pažravci, jak poslední přívrženci klasické a idylické lihové posedlosti.
Do svítícího Dubliny jsme vyklopýtali. Bílá fasáda Celního úřadu na protějším břehu stála na svém místě. Zajímavé, nikdy jsem tam neviděl svítit žárovku. Trinity College žhnula odleskem slabé vlhkosti ve vzduchu. Vypadli jsme a u Bank of Ireland nabrali směr k jihovýchodu. Pochod k Dun Laoghaire, Joe tvrdil, že tam je Joyce-va věž. Tvrdil, ale pak už jen zarputile packal v mírném předklonu.
Šli jsme dobře. Podle rozcestníku. Byl to takový správný rozcestník, ukazoval stejný směr i do Rosslare a k Holyhead. Jasně. V Dun Laoghaire je přívoz do Holyheadu. A z Dun Laoghaire se pokračuje dál na jih do Rosslare. Ukazoval taky druhou šipku na Holyhead. Protože přívoz do Holyheadu je i z Dublinu. Zato na Fishguard neukazoval přístupovými cestami, nýbrž geograficky, mezi směrem na Holyhead z Dun Laoghaire a na Holyhead z Dublinu. Musel jsem být notně nacamraný, když mi tato záhada irského půvabu vrtala v makovici a nepřešel jsem jí velkoryse, jak už jsem byl dávno navyklý.
„Bell!“ vyrazil Joe.
„Jaký bell, jaký zvon?“ podivil jsem se. Troubení a šustot aut jsem slyšel, ale zvon žádný, k nějaké noční a temné katolické pobožnosti.
„Žádný bell, řikám Böll, Heinrich Böll, von psal vo tom přespolnim pivu. Bradbury ne! Bradbury psal vvvšecko, ale todle né.“
A Joe statečně šlapal ploskýma nohama, škobrtal a mrmlal, mrmlal.. a po několika mílích sdělil:
„Franku, di sám, až pudeš zpátky, zbudíš mně, jó?“
Nechal jsem ho, byl únor, ale teplo. Joe si sedl ke krytému stojanu osvětlené ale zavřené benzinky a v mžiku usnul. V té zhroucené podobě a ještě ke všemu s pootevřenými víčky vypadal jak ulovená gorila ze safari. Podepřená do sedu rozmařilými lovci. Narazil jsem mu jeho promaštěný kožený klobouk, takový, co je sešitý koženou tkaničkou z různobarevných vyseknutých kousků kůže. Obvykle ho nosil srolovaný v kapse, protože jeho hříva nepotřebovala klobouk nýbrž hřebelec. Škoda, že Joe nebyl »mrtvý« dříve, mohl jsem ho nechat v hospodě. To je zákon a hospoda musí nechat přespat putujícího nebožtíka. Skutečného nebožtíka. Bože, Irsko, země živých pohádek.
Černý dekl nad zasněnou krajinou dlouhých pochodů hlupců, lumpů, snílků, ztroskotanců a zpitomělých hrdinů. Prázdnota světa nad tenkou obydlenou slupkou. Jen proboha nezívnout a nepohltit svět do beznadějné nicoty. Neztratit siluety, krajiny, horizonty, všechno co schovávám, jako bych byl nesmrteĺný. Domy už nesvítily, po ztichlé silnici přestala jezdit auta. Nad hlavou přede mnou mi viselo souhvězdí Oriona a neobratně vnucovalo naději, to světlo na konci tunelu. Či podobný lživý fenomén. Pitomou hru s důvěrou.
Světlo, kdesi v dálce tušíš z té zlaté skvrnky prozářený den. Cesta k němu je jak výlet pro živou vodu, jdeš měkce, někdy ne, náhle se pachtíš, brnkáš o pražce, padáš, šlapeš v něčem vazkém, štěstí, že nevíš v čem, jen to čpí jak záhada vycucaná z palce, pak tě zas svezou na drezíně, docela rychle, až ti ve tmě vlají vousy dozadu, shodí tě najednou a rveš se přes záda jiných, někteří už ani nežijí ušlapáni sami sebou, světlo se blíží, už, už budeš venku, v ráji, na slunci, na zelené louce, kvetou kopretiny, rudí čmeldové sosají šťávy, rozšafně bručí a na chloupcích nosí pyl, drobní ptáčci švitoří a ti větší je trpělivě poslouchají, sršáň je jen žoviální a těžkotonážní vosou, už vidíš nažhavený drát, spirálu nebo oslepující oblouk ... a rozmašíruje tě řítící se expres, jehož čelní světlo bylo omylem považováno za průhled do ráje, za slib, za naději, v nejhorším případě jen za neškodný konečník.
Poslední vjem co zůstává je ryk varovného signálu, který odeznívá v odporném Dopplerově efektu změnou kmitočtu.
Přitom stačilo mít v dětství plyšového medvídka.

František Sedláček

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz