reklama

 
banan webhosting

Cesta do Sofie

Pasová úřednice Bulharské republiky, je to republika asi stejně jako bývá policajt inteligentní, politik poctivý a budoucnost světlá, my máme také takovou republiku, či-li věc veřejnou, kde se neveřejně pečou veřejné věci, ta úřednice vzala můj pas, řekla „Promiňte, počkal byste minutočku!“, její hezká selská buclatá lýtka v načernalých pavučinkách snaživě zakmitala a úřednice odběhla kamsi bokem. Průser, už je to tady. Honem odvádím myšlenky jinam, myslet na temnotu kobky bude času dost.
Tak tedy, stále čekám, že podle pověstí budou Bulharky krásné, že budou malé, černé, ale především, že budou mít chlupatě rajcovní nohy a nad tatarsko slovanskými rty že budou mít knírek. Jsou malé, jsou tmavé, mají nádherné buličí oči a velké řasy, z pod kterých se na vás dívají, ale knírek a chlupaté nohy mají spíše vyjímečně. Asi se dobře holí, jestlipak se při tom pořádně rozkročí? Jsou to hezké ženské, některé i krasavice. Trochu mi připomínají moji tmavou mámu. I když mají strohou úřední uniformu a jsou důležité jako meteorolog varující před záplavami.
Ta skvělá úřednice mne před svým odběhnutím podrobovala »křížovkářskému« výslechu a házela po mně pátravé pohledy. Jakto, že nemám vyplněnou druhou část jakéhosi dokumentu, první část jsem přeci vyplnil a odevzdal při příchodu do země? Otázku několikrát opakovala a na vstřícnost, že vyplním, co bude chtít, reagovala vysvětlováním, že při odletu nemohu vyplňovat vstupní dokument, cosi jako landing card. Vysvětloval jsem, že jsem přiletěl včera, ale na moju dušu a boga tvojego, nikdo mi nic nedával vyplňovat. Tak odběhla.
Byla zpět ani ne za třicet vteřin. Nebyla sama, přišla s dalšími dvěma úřednicemi v uniformě, obě vypadaly jako její jedna starší, druhá mladší sestra. Ta mladší měla na zadku pistoli a byla trošku vyšší. Starší úřednice listovala v mém pasu a pak se zeptala: „Kdy vy jste vstoupil na naše území? Pane?“
„Včera večer, prosím.“, to byla pravda, zatím jsem nelhal.
„Není tu razítko, nemáte výstupní lístek. Nepřekročil jste třeba zelenou hranici?“, a téměř omluvně dodala „Nemá se to, ale stává se to. Nebyl by to žádný velký hřích.“, snad abych se snáze přiznal. Ale jako bulík, možná netakticky, jsme trval na svém.
„Ne, přiletěl jsem včera večer, tady mám letenku.“
„Tak byste měl mít razítko. Jistě po vás chtěli vyplnit statistický lístek? Nemáte ještě jiný pas? Nebo? Víte, nějaký další pas?“, říkala senior úřednice, nebýt to teď a tady, s chutí bych ji pozval na večeři a vypil něco vína, jakože víno běžně nepiju. Byla vlastně velice hezká.
„Ne, nemám. A představte si, nikdo po mně nic nechtěl, opravdu!“, ale to už zase jsem lhal ve stejném duchu jako první úřednici. Jak politik před volbami.
„A co jste ten jeden den v Sofii vlastně dělal?“ ptala se dáma. Dívka s pistolí měla ruce za zády a snaživě přitakávala. Všechny tři řešily zapeklitý problém. Při tom se usmívali, četli si můj pas a vrhaly na mne z pod řas chápavé pohledy. Možná až vřelé. Nějak významné, jen jsem nechápal smysl.
„Jednal jsem s lidmi z Bulharské národní banky a taky z Ministersrtva vnitra. Všechno si ověřte, dám vám jména a telefonní čísla, jen, prosím rychle, ať nezmeškám let.“ a snažil jsem se tvářit omluvně, ustaraně i netrpělivě. Možná zbytečně, protože stále byly přátelské a na tu temnou kobku to nevypadalo.
„Nezlobte se, pane, musíme mít přehled, dostávají se nám do státu různí lidé, přátelští, nepřátelští, včera měl přiletět vojenský přidělenec jednoho státu a my nevíme nic. Někteří naši úředníci si zjednodušují práci a pak jsou komplikace.“, podala mi pas, první úřednici řekla: „Je to O.K.!“ a ke mně „Šťastnou cestu, pane! Zase přijeďte, na delší dobu, u nás si užijete slunce. A moře, není studené jako u vás!“ a spiklenecky mrkla. Dokonce mi všechny tři podali ruce a doprovodili mne k celnímu odbavení. Ještě mi zamávaly. Uf, málem jsem měl strach, že z blbosti tu zůstanu, zbytek života budu opravovat silnice, učit se bulharsky a plánovat státní převrat. Kruci, co to vykládala o moři, vždyť mi žádné nemáme.
Do Prkvančic, jak to všechno začalo?
Tedy, začalo to služební cestou. Jenomže po »sametová revoluci« se najednou do Sofie létá s přestupem. Pro turisty z Prahy přestalo být Bulharsko populární a obchodníci či technici nemají důvod cestovat na tento Balkán, neboť RVHP se zhroutilo; a ani moderní šíbři a veksláci nevědí co by v Bulharsku nakupovali. Turecko je zajímavější. Bulhaři nelétají do Prahy a mastňáci z Prahy už pohrdají i Řeckem.
Prostě, přímé linky zmizely a když potřebuju letět do Sofie, jedna z možností je přes Mnichov. Do Mnichova je normální spoj OK a odtud musím použít nějaký Balkan či jak se vlastně jmenují Bulgarian Airlines.
V Mnichově nebyl dostatek času si prohlédnout dlouhé moderní letecké nádraží, to jsem si užil až při zpáteční cestě, ale to je zase jiný příběh, kterého hlavním hrdinou bylo mizerné pražské počasí. Teď šlo o něco jiného. Našel jsem čekací halu ke svému bulharskému spoji, počkal nějakých dvacet minutek … a už jsme si to šinuli chodbou, nejdřív ovšem privilegovaní cestující, tedy vlastně jen já, do našeho boeningu.
„Vítám na palubě!“ řekla milá černooká letuška a zaplácala koketně pravými řasami, velkými jak zábradlí před školou. Ani nevoněla těžkým růžovým olejem, ale jablky a medem. Jedinou chybičkou bylo srostlé obočí. Představil jsem si ji nahou, jak musí být nádherně, všude a mocně chlupatá, úáá …. a už jsem musel postupovat dál.
„Začíná to dobře!“, řekl jsem si v duchu, když mne špalír palubního personálu šiboval skrz turistickou třídu do bussiness oddělení, kde jsem měl sedadlo. V první řadě vlevo uprostřed trojky. „Nádhera!“, lebedil jsem si, budu mít množství prostoru na natažení nohou, (Angláni tomu říkají »enough room«). Určitě na obou vedlejších sedadlech nebude nikdo sedět, tedy budu mít místo na odkládání věcí. Už jsem se těšil na pohodlný let s příjemným dřímáním, popíjením ušlechtilého destilátu, listováním v časopisech a s pojídáním palubních delikates. Zasnil jsem se.
„Budete si přát něco k pití, pane?“ vytrhl mne steward v bílé blůze se zlatými knoflíky a v úslužném mírném maximálně dvacetistupňovém předklonu. Ještě jsme stáli na nástupním stanovišti a ještě lidé kdesi vzadu vcházeli do trupu letadla. Se svým knírem vypadal steward jako Čingizchán, ale nezdálo se, že hodlá vyvraždit kinžálem bussiness třídu, spíš naopak. Usmíval se. Byl jsem v oddělení sám.
„Skvostný nápad,“ radoval jsem se, „co mi nabídnete?“
„Máme koňak, tedy plisku, whisky skotskou i bourbon, víno bílé, červené, suché, sladké, šampaňské, můžete dostat kokteil,“ trošku zkoumavě si mne změřil, otřásl se a dodal: „ostatně, kdybyste chtěl, i nějaký měkký drink.“
„Paráda!“ povykoval jsem radostně, „Ta skotská je jaká?“
„Máme dobrou skotskou, opravdovou, pane!“, ohradil se steward před nějakým podezřením, že by snad drze vydával za skotskou nějakou tureckou pálenku, ale hned jsem to upřesnil: „Myslím jakou značku?“
„Ovšem, pane! Je tam Ballantine´s a Johnny Walker.“
„Těžký výběr. Víte co? Dám si Ballantine´s.“ a žaludek se mi zatetelil blahostí.
Steward byl v mžiku zpět, v podstatě se nahnul za sebe do prostůrku přípravny, vytáhnul hranatou hnědou láhev s typickou křidýlkovitou vinětou a skutečnou sklenici, žádný umělý pohárek vhodný tak k čištění zubů nebo vykloktání. Žádné štamprle, ale sklenici jak od hořčice. Ve vztahu k pití destilátu to bylo vědro. Bryskně vysunul z mého loketního opěradla stolní desku, postavil na ní sklenici, nalil do tří čtvrtin a na stoleček přihodil pytlík oříšků.
„Předpokládám bez ledu. Pane?“, dotázal se.
„Skutečně správná míra, pravá skotská míra,“ pochválil jsem ho, „žádné cmrndání, to se mi líbí! Samozřejmě bez ledu.“ a jak říkává jedna známá, přicházel požitek téměř pohlavní.
„Na zdraví!“, pozdravil jsem stewarda zdvihnutou sklenkou a pohledem do očí.
„Požehnej!“, odvětil ten dobrý Čingiz.
Okénkem vlevo se leskla skla haly s odraženým ponurým nebem, na mé straně bylo vidět na runwaye a na letadla potulující se po letištní ploše. Počasí mizerné, plné náhlých deštíků, poryvů studených závanů a šedivosti. Ale uvnitř byla pohoda, jak u krbu v horské chalupě.
Jenže nic netrvá věčně a do malého ráje vtrhnul výtržník. Druhý a vlastně poslední cestující, jak se ukázalo, naší třídou. Táhnul sebou ne jednu taštičku, ale celou řadu igelitových tašek. Držel je za ucha a odstávaly od něj jak kyjovská sukně. Taky měl jednu tašku na kolečkách a pod rameny kufříky, aspoň dva, takové ty lepší, z pevného materiálu. Žádná koženka nebo vulkánfíbr. Čertví, co to je za hmotu. Kdyby naše letadlo spadlo, tak chlap bude rozložený na díly, ale kufírky zůstanou neporušené. Balancoval se svými zavazadly, funěl a šel z něj zpocený a nechutný čpavý dojem. Na sobě měl sako neurčité barvy, vytahané švestkové kalhoty pod pupkem a mastný neforemný uzel umolousané kravaty mu podepíral prasečí lalok. Celý působil mastně, orosenou pleší a protože byl tlustý. Co bylo nejhorší byly rozkládající se merkaptany v jeho ponožkách, které signalizovali, že budeme cestovat v plynové komoře. Přestože už svítil nápis »Nekuřte, připoutejte se!«, okamžitě jsem si zapálil. Steward se na mne bez výčitky podíval. Jeho tvář měla náhle skleněný výraz.
Funící tlusťoch řekl něco bulharsky stewardovi, podíval se na svou palubní vstupenku tak, že jednou igelitkou plácl stewarda do břicha a zjistil, že má místo vedle mne do uličky. Až na jednu igelitku složil všechny své přívěsky a přívěsy tam, kde jsem chtěl mít nohy a svalil se do sedadla. Automaticky začal přetýkat na všechny strany.
„ ……….“ řekl něco bulharsky směrem ke mně.
„Ééé?“, vyslovil jsem rusky otazník. »K sakru, proč mu nedali místo někam dozadu, vždyť jsme prázdní?«, kmitlo mi v hlavě. „Proč si nesednete jinam?“ zeptal jsem se anglicky nahlas. A snažil jsem se o tvrdý ironický odstup.
„Chtěl jsem místo tady, abych si měl kam dát zavazadla.“, vysvětlovala bublina.
„Proč si je nedáte do zavazadlového prostoru, jako jiní lidé? Nebo přes uličku?“
„Vždycky si rád dávám zavadla na dohled a po ruku. Nic se mi neztratí. A můžeme si povídat, ne?“ mluvil dobrou angličtinou, takovou co u nás mluvívali prominenti ze zahraničního obchodu. I tak vypadal, prominentní komunistická VIP.
„Já kouřím!“, vyhrožoval jsem.
„Jen kuřte, mi to nevadí!“, a tvářil se, že by mi dovolil vyspat se z jeho manželkou. Ale protože musela být podobná jemu, pracně jsem se vyškrábal ze sedadla, ty jeho přetékající sulce byly jak chapadla; a demonstrativně jsem si sedl až k oknu. Steward úslužně přesunul moje pití a oříšky. Jo, a to už zařvaly motory a začali jsme rolovat.
Díval jsem se z okénka a snažil se nevnímat kyselou atmosféru. Fyzicky i duševně. Letadlo se hýbalo, svět se pootáčel a výsek scenérie se posunoval. Objevil se výhled na letouny za námi, ještě zaparkované u budovy a všechno to vypadalo jako papundeklové kulisy z filmu Star Trek. Nebo jako když hranatá podlouhlá prasnice krmí z cecíků krkavčí ptáčata. Vize poťouchle biologicky zvrácená. Tlusťoch naléhavým hlasem cosi vykládal stewardovi, jehož gesta byla odmítavá. Nestaral jsem se.
V Sofii přespím, zítra cosi vyřídím a večer bych měl být zase v Praze. Letadlo rolovalo, zařadilo se do fronty několika dalších, popojíždělo, pak se zastavilo, zařvaly motory motorovou zkouškou až se stroj otřásal nashromážděnou silou, naráz jsme se rozletěli po betonu a téměř ihned začal stroj stoupat. Zamáčklo mne to do sedadla. V náklonu víc jak třicet stupňů jsme prorazili tlusté mraky, výzva k připoutání zhasla, randál se ztlumil a nad námi se rozevřela černo modrá báň s pihami hvězdiček. Zadní slunce dělalo na skle ostré žluté čmouhy.
„Ještě jednu, pane?“ tázal se steward a zabránil mi tak ubabrat se v poetických myšlenkách. Vida sklenka byla prázdná.
„Jestli mohu?“ ale steward s levičkou za zády už znovu nalil sklenici, pak žonglérským gestem s tou rukou za zády vyhodil do vzduchu další lesklý pytlík lískových oříšků, vpředu ho s ladným pokrčením kolen tou samou rukou chytil a něžně položil na můj stolek.
Tlusťoch odložil šustivé noviny a řekl cosi stewardovi.
Ten anglicky odpověděl: „Jídlo budu servírovat za kratičko, pane, nyní obsluhuji nápoji!“
„Tak bych chtěl víno!“ dožadoval se pán tvorstva ve funícím vydání a vyklopil si stoleček. Na ta slova steward reagoval úkrokem do chodbičky, která byla současně přípravnou, vytáhl vozík a tázavě se podíval na měchuřinu. Asi to neměl dělat, protože tlusťoch popadl čtvrtinkovou láhev červeného rodopského vína, položil ji na svůj stolek a bleskurychle popadl dalších pět lahviček bez výběru a nacpal je do jedné své igelitky. Steward povytáhl obočí a chlap zadrmolil: „Stejně tu mimo nás nikdo není a tady pán pije whisky.“ Tlusťochova lahvička sjížděla pomalounku po nakloněném stolku.
Uchopil jsem sklenku a raději se díval na mraky pod námi. Měly strukturu jako vyhaslý sopečný kráter, barvu od černé po bílou ve všech odstínech šedi a klamavou konzistenci, že se jimi nedá propadnout. Ty barvy dělalo ostré podvečerní slunce.
„Nemáte hlad?“, vyrušil mne tlusťoch, když do mne dloubl přes prázdné sedadlo, „Řekneme si o nějaký dlabanec, né!? Stewarde!“, zahulákal, zbytečně hlasitě, protože Čingizchán postával mezi dveřmi do přípravny, či-li asi metr od tlusťocha. Teprve teď jsem si všimnul, že steward drží stále v ruce láhev skotské, připravený kdykoliv dolít můj kýbl. Což byla výzva k mocnému loku.
„Stewarde, máme hlad, co nám nabídnete?“, prskal tlouštík na stewarda a mně začal honem vysvětlovat: „Hrozně rád jím v letadle ty věci, víte? Asi nestojej za nic, ale je to změna a proč jim to nechávat, když je to zaplacené.“ Neřekl jsem nic a stále se snažil být nepřístupný. Nějak se mi to nedařilo.
„Oni vždycky servírují takové věci, chodívám po recepcích, jsem zvyklý, tam jsou humři, krabí saláty, ale ty jsou opravdové, v letadle se to tváří jako delikatesa, ale jen jako. Všiml jste si?“, kafral spolucestující. Asi měl ty humří koktejly ve svých igelitkách. A půlky smažených kuřat, saláty, šunkové plátky, uherák. V botách dressing.
Natáhl jsem sklenici ke stewardovi. Měl jsem zase prázdno, tlusťochovy plky se totiž daly zvládnout jen srkáním. Steward nalil a málem až moc. Vzdychl a zeptal se mne: „Chcete také jíst? Pane?“, mezitím odložil mou láhev za sebe. „Není to nezbytné.“, prohlásil jsem.
Možná, že jsem nebyl moc přesvědčivý, možná moje odmítnutí bylo považováno za projev solidarity, prostě stejně jsem dostal na stolek typickou palubní přesnídávku, kdesi kdysi předpřipravenou., zabalenou do folií a alobalů, pak podchlazenou, teď částečně ohřátou mikrovlnami. Byl tu ale rozdíl proti jiným leteckým společnostem – nádobí bylo opravdovější, méně plastiku, více porcelánu. A příbor byl kovový.
Pokud se upomínám, byl to hovězí plátek s rýží s ostrou omáčkou, houska, několik vakuově balených koleček salámu, mistička paprikového a rajčatového salátu s cibulí, delikatesní kousek sýra a velice sladký zákusek plný medu a oříšků, prokazatelný doklad vlivu osmanské okupace. A pak takové ty porcované dressingy, různé hořčice, marmeládička, med, sůl a pepř. Kávu jsem odmítl.
Tlouštík se vysloveně tetelil nad svým žrádlem. Jedl jen vidličkou v pravé ruce a mlaskání zařídil za nás oba. Měl s jídlem dost práce, protože igelitku, co měl na klíně, neodložil a ta bránila, aby stolní deska byla rovně. Levičkou si musel všechno přidržovat a ujíždějící mističky, sklenici a lahvičku vína přihrnovat soustavně k sobě. Během jídla házel do igelitky pytlíčky s ingrediencemi. Také salám a sýr a vůbec mu nevadilo, že ho taška tlačí do břicha.
Mezi mlaskáním a říháním mne nezapomněl huhňavě informovat.
„Jedu ze služební cesty. Z Mnichova a ze Stuttgartu. Byl jsem tam za obchodem … mlask mlask. Víte, já jsem generální ředitel Bulgarpromu … mlask mlask. Vadim Kirivanov.“, náhle si přendal vidličku do levé ruky a nešikovně mi podal přes prázdné sedadlo mastné prsty.
Co mi zbylo. Stiskl jsem je s pocitem veterináře u červinky prasat a zamumlal něco, co mohlo být jak moje jméno, tak vyzvání, aby rozpustil v kyselině. Za dvě a půl hodiny bude od něj pokoj.
„Moment!“, zařval tlusťoch, když steward odnášel můj tác. Hrábnul na něj a do jeho igelitky putovaly moje nepoužité ingredience.
„Přivezu ženě dárek.“, vysvětloval mi. Steward si ho jistým druhem pohledu změřil, odložil můj tác a už měl zase v ruce pohotovostní láhev vstřícně se kývající k mé nedopité sklenici. Zapálil jsem si. Bez ohledu na to, že ředitel Bulgarčehosi ještě jedl.
„Špatně jsem slyšel vaše jméno.“, znovu otravoval tlouštík. Řekl jsem ho a hned jsem dodal: „Obtížně se to vyslovuje i píše, nelamte si s tím hlavu.“
Jenomže pacholek byl neodbytný. Někde jsem udělal chybu a teď se ho nezbavím.
„Dovážím stroje, potravinářské a podobné, pro lehký průmysl.“, mlel svou představu o konverzaci, „Jsme velká firma, u nás pomalu největší. A co vy děláte? Mohl bych vám pomoct. Znám se s ministrem obchodu i průmyslu. Mohli bychom udělat byznys. Co říkáte?“. Vysloveně vyzvídal.
„Neříkám nic. Nedělám v průmyslu. Ani v obchodu.“, už jsem měl zase sklenici prázdnou a mlčenlivý steward ji účastně dolil. Cítil jsem hlavu plnou alkoholu a nějak mi začínalo být všechno jedno. Snad nedopadnu jak Argentinci na Falklandách. Venku se stmívalo a mraky pod námi byly hrozivé. Jak obří pole plné svítících nestoudných balvanů.
„Máte přízvuk.“, hele, on to poznal, „Podle jména Holanďan? Nebo nejste ze Skandinávie? Barva vlasů, vousy.“
„Skoro jste to trefil.“, mumlal jsem a myslel jsem si, že dostatečně nepřátelsky. Jenže málo.
„Rus? Vozmóžna gavariť pa rúsky?“
„Iba tak la hovno.“, řekl jsem česky.
„To znělo hezky! To bylo po vašem, že? Tak se přiznejte. Odkud?“
Podíval jsem na stewarda a z náhlého popudu řekl:
„Keflavík, říká vám to něco? To je na Islandu.“ Viděl jsem, jak steward s uznáním kývl hlavou, a taky jsem viděl, jak tlusťoch vyvalil oči.
„Island, tam jsem nebyl. To jedete do Bulharska na dovolenou, že. Za mořem, za teplem. U nás je levně. Bulharsko je ráj.“
»Leda tak pro tebe.«, pomyslel jsem a nahlas utrousil: „Ne. Na dovolenou ne.“
„Copak, služebně? Vyvážíte sardinky? My máme ryb dost. Nebo něco jiného?“, konečně taky dojedl, gestem ruky vyzval stewarda, aby uklidil tác a dožadoval se kávy. Dostal ji.
A já jsem dostal další náplň svého vědra. Opilost dokáže být příjemná, ale taky člověka zbavuje osobnosti. Dělá z něj osobnost jinou, hadrovitější; a zarputilost se začne projevovat v tom, že člověk začne věřit svým lžím. Málem se rozbrečí nad pohřbem přítele, kterého si právě vymyslel a hned ho nechal zemřít ošklivou nemocí.
„Služebně. Ale žádné ryby!“, ale když jsem viděl další neodbytnou otázku, ihned jsem dodal: „Žádné ryby! Ale rakety! Jsem voják!“, to byla asi tak pravda, jako bych řekl, že jsem synovec Todora Živkova.
Tlusťoch se zatvářil značně pochybovačně. Dokonce zmlknul. Tak on byl vlezlý a teď mne začne srát, že nevěří mé historce? Pozor! Nejsem žádný Moravan u Bílé hory, nebojuju ztracené bitvy. Ale žádná bitva není ztracená. Snad mimo bitvu o nevěrnou milenku.
Mlčenlivý steward se začal tvářit povzbudivě.
„Nejsem žádný ředitel.“, pokračoval jsem, „Jsem voják. Voják Islandské armády.“ a pseudo hrdost ze mne kapala, úměrně s vypitou whisky. Dokonce jsem se jako voják toho ostrova cítil. Viking a sedlák. Napřímil jsem se a do mých gest se vkradla sebekázeň. Ukázat mi islandskou vlajku, zaslzím.
„Copak má Island armádu? Takový malý stát.“, divil se tlouštík.
To mne rozdurdilo. „Co by neměl! Máme i letectvo. I válečné loďstvo. Ne ledajaké!“
„Nač potřebujete armádu? Vždyť tam máte Amerikány. Islanďanů je pár tisíc.“
„Pár set tisíc. To máme. Američany. Jako spojence. My jsme ale suverénní stát, ne nějaká opereta stepního vydání. Jsme přidruženou zemí NATO.“, abys věděl, parchante.
„Boga našeho! A co jedete dělat do Bulharska.“, ta zvědavost by jednou mohla tlusťocha dostat do pěkného maléru.
„Ále, taková lapálie. Jedu na vaše Ministerstvo obrany.“, málem už jsem byl k neudržení.
„My kupujeme rakety?“, divil se ředitel.
„Od nás ne. Jde o něco jinšího. Víte, Turecko taky patří k NATO a cítí se ohroženo vašimi ruskými střelami, co jste teď instalovali kolem jižních hranic. Všechno víme. Když se stane taková věc, vrchní velení z Bruselu pošle emisara, napůl oficiálně, který je z opačné strany aliance, aby se to pokusil srovnat. Jeden kolega teď letí do Ankary. Uklidnit Turky. Cítí se ohroženi. No uvidíme.“, dodal jsem všemocně a zasvěceně. To jsem se tedy rozblábolil!
Mlžný zrak mi padl na stewarda a měl jsem pocit, že ten se kdesi uvnitř směje. Tlouštíkův pohled nevěřícně těkal mezi námi dvěma. Naráz už nebyl tak žoviální, v jeho chování se objevil jistý, byť mírně nedůvěřivý respekt. Aspoň netvrdil, že zná ministra obrany.
Debatu jsem nekompromisně uťal: „Víc není co dodat, jen si to nechte pro sebe, mise je důvěrná!“, upravil jsem si výmluvně kravatu a začal zírat z okna na mračnou krajinu z Pána prstenů.
Zbytek cesty byl poklidný, popíjel jsem, klimbal, jedl oříšky a jednou jsem zaslechl, jak tlouštík říká stewardovi:
„Ten důstojník toho dost vypil, že?“, řekl to bulharsky, ale pochopil jsem to. Měl vlastně pravdu. Kdybych nepředstíral, že spím, řekl bych mu, že mouchy sedají na sladkosti ... i na hovna.
Každá věc musí jednou skončit, tak i tento let. Letadlo sklonilo svůj zobák k zemi, několikrát nadskočilo v turbulencích, ale ještě než se objevil vybízející nápis, dal jsem si ostrou kávu. Tlouštík, který vypadal, že by chtěl znovu rozprávět, zezelenal a barva se mu nevrátila, dokud se kola nedotkla země. Byl jsem v Sofii. Letoun popojel k budově, přistavili schůdky, tentokrát u obou východů. Popadl jsem tašku, pozdravil jsem tlusťocha gestem zasalutování, které mi rozpačitě vrátil, poděkoval jsem stewardovi a hrnul se ven.
Ofoukl mne studený vítr. Nesl z hor vůni jehličí a pryskyřice. Na letišti poblikávala světla, ale všechno bylo nepatřičné. Na takovém letišti bych čekal spíše větroně než těžké dopravní stroje. Nevím, k čemu byl spěch dobrý, stejně jsem musel počkat, až vystoupí všichni i z druhé třídy. A než můj tlouštík seškobrtá se svými zavazadly. Měl co dělat, ale líto mi ho nebylo. Pak jsme jako husy odpochodovali do haly letiště. Vedeni letuškou se srostlým obočím. Snad jsem se moc nepotácel. I tak bylo všechno v růžové mlze. Cítil jsem se velkolepě, asi jako když jsem sjel na kánoi Slánský přepouštěcí kanál. Či jako bych vyhrál šachový turnaj s Karpovem. Jak jinak se má cítit plukovník islandské pěchoty. Armády, která snad ani neexistuje.
Hala mi připomněla Ruzyň před postavením nové budovy. Nízká delší budova se svítícími okny, ze které trčela do tmy věž jak rozhledna. Vpochodovali jsme dovnitř a rozptýlili se, podivné, usměrněné přepadové komando kosmopolitních ptáků. Pasová kontrola byla zvláštní. U východu z haly stál úředník, ke kterému se stavěla fronta cestujících. Když jsem se k němu dostal, dal mi do ruky spojené různobarevné osmerky papíru s předtištěnými bukvami, které mi splývaly před očima. Všichni snaživě vyplňovali tyto kartičky. Prý pro statistiku. Kdo je vyplnil, přistoupil k přepážce a dostal razítko. Koutkem oka jsem viděl ověšeného tlusťocha, jak hovoří s kýmsi v uniformě a dívají se mým směrem.
Snažil jsem se také něco vyplnit. Napsal jsem kostrbatě svoje jméno, ale asi do špatné rubriky, protože se tam nemohlo vejít. Nevešlo by se, ani kdybych se jmenoval Oz. Bukvičky se mi míhaly, ale co bylo nejhorší, lomcovala se mnou rozvernost a vzbouřenecké furianství. Nakonec jsem to vzdal. Strčil jsem papírky do kapsy a nikým nezastaven jsem prošel do jiné haly, vzal si z hromady zavazadel svůj kufřík a najednou jsem byl venku u taxíků. Během půl hodiny jsem spal v osmém patře hotelu Novotel. Svůj islandský příběh jsem zaspal jako příběh někoho jiného.
Nazítří jsem měl okno jako fotbalové hřiště. Byl jsem jako rybička, vysprchoval se a u snídaně se pozdravil s Christiánem d´Artoi od Thomsona, co ten dělal v Sofii? a cpal do sebe bulharský pokus o světovou hotelovou snídani, ovšem z národním koloritem. Opět jiný příběh. A začal jsem vyřizovat své prozaické poslání. Zabralo to celý den, ostatně podle plánu, ale kdesi v hlavě se mi začala líhnout temná hrozba. Vyřídil jsem si svoje a pln obav spěchal na letiště. Zbytek už víte.
Možná, že to zas nebyl tak zajímavý příběh. Snad by byl lepší nebýt perestrojky.
František Sedláček

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz